Někdejší vozy Daewoo se již nějaký čas honosí označením Chevrolet. Zda jsou tohoto jména hodny nám napověděl nejnovější model Cruze.
Kapitoly článku:
Poznámka na úvod: Chevrolet Cruze jsme pro vás podrobněji otestovali již před půl rokem v momentě jeho příchodu na český trh, a to dokonce se stejným motorem pod kapotou. Po chvilce váhání jsme se však rozhodli publikovat jeho test ještě jednou, z řady důvodů. Jde o velmi sledovaný model, poprvé jsme jej měli k dispozici po přece jen kratší dobu z dealerské zápůjčky a v neposlední řadě - více očí více vidí a vnímání jiného redaktora odhlauje trochu jiné pohledy. Pokud tedy o Cruze uvažujete, snad vám i jeho druhý test v jen trochu odlišné verzi přijde vhod. Cruze napoprvé v našem testu v zásadě obstál, podaří se mu to i napodruhé?
Mnozí si ještě jistě vzpomenou, kterak k nám na samém sklonku reálného socialismu prostřednictvím Tuzexu či Mototechny doputovali exotické vozy Daewoo Racer. Ty si záhy získaly přízeň koupěschopného občana, přičemž původ popularity byl zřejmý - Racer byl zcela věrnou kopií v té době ještě vyráběného německého bestselleru Opelu Kadett, korejský byl víceméně jen podivný motor 1,5 litru.
Jenže časy se mění a tak jihokorejská automobilka spadající pod křídla gigantu General Motors s konečnou platností odvrhla druho až třetiligové povozy nehodné standardů zhýčkaného evropského zákazníka a na důkaz změny své filozofie se vzdala i svého tradičního názvu, aby se zaštítila jménem výrobce legendárních Corvett či Corvairů - Chevrolet. Osobně mi toto spojení dlouho nešlo přes pysky, ale člověk míní a život mění.
Symbolickým vlajkonošem reprezentujícím novou éru v dějinách jihokorejského výrobce se stal sebevědomě se tvářící sedan Chevrolet Cruze, který český importér domácím zákazníkům přímo podbízí za zaváděcí cenu 319 900,- Kč. Jeho střední verzi 1,6 LS jsme důsledně povařili v horké lázni redakčního testu.
V jednoduchosti je krása
Pro první důkaz, že to Daewoo, pardon Chevrolet s útokem na staré evropské pořádky myslí smrtelně vážně, jsem nemusel chodit dále než na dohled zaparkovanému autu. Stačilo sejmout staré žluté brýle a pokochat se bez náznaku ironie umně upleteným kabátem s dosud nevídanou dávkou nefalšované elegance.
Přičinliví asijští inženýři dali hlavy dohromady a snad trochu konzervativně usoudili, že tou správnou variantou karoserie pro nový ambiciózní projekt bude klasický dvouprostorový sedan. Ten dostal do vínku jednoduchý, ale přitom překvapivě atraktivní a originální styl, který může jen vzdáleně vyvolat reminiscenci na jiné automobily světové produkce. S vtipem sobě nevlastním se Korejci vypořádali s nemilosrdným faktem příslušnosti vozu do nižší střední třídy a s tím souvisejícím omezeným využitím nejnovějších hi-tech výdobytků. Příkladem toho budiž vzhled hlavních světlometů, jejichž agresivní tvar se výborně vypořádal s nemožností aplikace xenonových výbojek nebo alespoň projektorových prvků. Vedle dravých světel přídi vozu dominuje výrazná maska chladiče s odlehčujícím černým mřížovím, která je ve dví rozdělena několikacentimetrovou příčkou s výrazným znakem tradiční americké automobilky.
Boční profil není komplikován žádnými výstředními prolisy vyjma decentního zlomu táhnoucího se od předního blatníku až do cípu koncových svítilen a oblá střecha plynule navazuje na kraťoučké víko kufru. Mluvil-li jsem o vzdálené podobnosti vzhledu Cruze s jinými auty, lze to asi nejvíce říci o zadním čele, jehož ztvárnění není příliš daleko stejné partii Civicu sedan. Design celku vkusně ozvláštňovala příplatková litá kola velikosti 16“ i líbivá modrá metalíza a lá klasické závodní Subaru Impreza.
Interiér voní po Rüsselsheimu
Potěšen zevnějškem karoserie jsem s vědomím neblahých vzpomínek na rodové předky asiata s napětím vzal za kliku masivních řidičových dveří. Nutno přiznat, že to šlo trochu více ztuha, než by vetchý důchodce čekal. Pozoruhodným vjemem bylo konfigurovatelné dvoustupňové centrální zamykání, které při prvním stisku dálkového ovladače odjistí pouze zámek předních levých dveří, až napodruhé zbývající. Oko pak potěšil nápaditý, leč poněkud kýčovitý prvek v podobě svítícího jména značky v předních prazích, známý třeba z Lexusů.
Ideologický náboj šedočerného vnitřního prostoru sice postrádá punc originality exteriéru, ale očividná inspirace koncernovými sestrami Insignií a novou Astrou není v žádném případě krokem vzad. To samé se týká i velmi dobrého dílenského zpracování, které je na hony vzdálené někdejším Nexiím, Esperům a podobným povozům. Prvkem, který ráz vnitřku od čerstvé německé krve vkusně odlišuje, je textilní pruh vycházející ze dveří a rozšiřující se směrem ke středu přístrojové desky, kde je nekompromisně přeťat plastovým masivem pohledného středového panelu s vystouplou kapličkou pro multifunkční displej. Řešení na pohled i na omak jistě příjemné, o dlouhodobém udržení neposkvrněnosti textilie mám ale vážné pochybnosti.
U druhé nejzákladnější verze nikterak nepřekvapí, že velikost displeje nezaplní celý vymezený prostor v kapličce a v zeleně podsvíceném poli se zobrazuje pouze nezbytné penzum údajů o funkcích rádia, čase a venkovní teplotě. Příliš přehlednosti nepobralo rozložité ovládání audiosoustavy, jejíž výkon je celkem očekávaně dosti slabý, posluchače stanic Vltava či Proglas však zvuk uspokojí dostatečně. Ovládání manuální topné a větrací soustavy s manuální klimatizací je sice přehledné, má to ale jeden hodně podstatný háček – když nechcete mít zrovna puštěnou klimatizaci, vychází z výdechů i při nejchladnějším nastavení vzduch o hodně teplejší než je venkovní teplota (auto zkrátka topí) a ke spuštění umělého chlazení jste tak nakonec stejně donuceni. V klidu bych oželel stále svítící kontrolku aktivace či deaktivace airbagu spolujezdce (svítí v obou případech). Jen menší okázalostí se od svých „opeláckých“ vzorů odlišuje uspořádání přístrojového štítu, jehož prapůvod je nutné hledat v Alfě 147. V jeho středu nechybí obligátní zelený „displejíček“ s údaji o spotřebě a kilometráži. Samotné přístroje jsou zejména za tmy solidně čitelné, snad jen kuriozitou bylo, že střelku teploměru se mi po čas testu nikdy nepodařilo vyhnat až na samý střed.
Ve dvou osách nastavitelný volant je beze zbytku shodný s tím z Insignie a tedy velmi dobrý (i když trochu tenčí), absence tempomatu na levé příčce je u levného auta pochopitelná. K sezení vpředu bych neměl vážnějších výhrad nebýt příliš sevřených a tuhých bočních výztuh sedáků, které jsem pociťoval i při své útlé postavě. V případě korpulentnějšího pozadí některých šoférů by mohlo snadno dojít ke krajně nepříjemnému jevu v podobě přetékání tělesných hmot zcela mimo sedadlo. Při sportovním snížení výšky sedaček nad podlahou (možné u obou) je posez vlivem vyšší hrany oken i rozměrné přístrojovky na můj vkus poněkud „utopený“, nijak příjemný není taky nezdravě pravidelný kontakt pravé nohy řidiče se středovým panelem. Umístění řadící páky je ideální, ale velikost její hlavice by se hodila spíše do Ikarusu 280. Samotný proces změny převodových stupňů umí pak notně otrávit příliš vysoko umístěná střední loketní opěrka bez možnosti jakéhokoliv nastavení, která v některých pozicích lokte vyloženě překáží.
Přístup do zadního oddílu je vinou svažující se střechy a méně rozměrných dveří trochu horší. Sedačky to zde s nějakou oporou všech třech těl rozhodně nepřehánějí, jejich sedáky jsou ve snaze vytvořit více prostoru nad hlavami poměrně nízko nad podlahou a neposkytují tak mnoho opěrných bodů pro stehna vyšších pasažérů. Ti více než nedostatkem místa před koleny trpí třením svého temene o beztak nízký strop.
Absentující průvlak na lyže znemožňuje zevnitř zahlédnout alespoň něco z hlavního skladu zavazadel a tak je zapotřebí přistoupit ke korejskému seladonovi zezadu a odjistit jeho nevelké víko. Velikost i umístění úzkého vstupního otvoru jsou plně poplatné prostorové dispozici auta a nepřekvapí tak, ztížené nebo dokonce nemožné nakládání předmětů méně standardních tvarů a rozměrů. K tomu musíme připočíst rozložité panty víka, které způsobují tradiční neoblíbené zářezy do přepravovaných zavazadel. S vyšší nakládací hranou (770 mm) se u dnešních sedanů musí počítat. Samotný zavazadelník o lehce podprůměrném objemu 450 litrů je přijatelně skladný, přičemž jeho velká délka je ve výrazném nepoměru k menší šířce a hloubce dílem omezené plnohodnotnou rezervou. Sklopením zadních sedadel lze docílit takřka rovné plochy bez výrazného zúžení v oblasti přechodu do interiéru. Cruze netrpí ani nedostatkem drobnějších odkládacích ploch v interiéru, ze kterých stojí za pozornost módní vyjímatelná „popelnice“ nebo přihrádka na brýle umístěná nade dveřmi řidiče v místě obvyklém pro umístění horního držadla.
