Inovace je v motorsportu klíčem k úspěchu. A když dostanete možnost závodit s formulí vybavenou proudovým motorem, samozřejmě tuto příležitost chytnete silně za pačesy.
Americká závodní série Indy Car byla ke konci 60. let místem vskutku zajímavých experimentů. Na otázku, jak převratným způsobem vylepšit dosavadní monoposty a dosáhnout neporazitelnosti, se najednou jevila odpověď ve formě proudových motorů. O pohon touto v motorsportu neobvyklou technologií se v průběhu let pokusilo hned několik odvážlivců, výtvor dvojice Wallis a Shelby však v historii vyniká docela kontroverzním způsobem.
Takzvaný „Wooshmobile“ nebyl první vlaštovkou s turbínou místo klasického motoru. V roce 1967 se v závodě Indianapolis 500 objevil vůz STP-Paxton Turbocar týmu Granatelli Racing, který závodnímu poli naprosto dominoval, a nebýt selhání ložiska v převodovce, zcela určitě by s drtivým náskokem vyhrál. Právě tuto prvotinu ale navrhl britský (nejen) letecký inženýr Ken Wallis, jenž po skončení sezóny tým opustil a rozhodl se od roku 1968 pracovat pro Carrolla Shelbyho.
Přestože i Granatelli Racing pokračovalo v rozvíjení nápadu proudového monopostu na základě Lotusu 56 a závodní pohlaváři již chystali výkonové restrikce pro turbínová auta, Wallis u své konstrukce setrval a přesvědčil Shelbyho ke společnému vývoji konkurenceschopného vozu. Představa výhry na Indy 500 byla příliš lákavá a nedávno započaté experimentování bylo škoda jen tak zahodit.
Shelby měl navíc pro osedlání proudového peklostroje ideální hrdiny. Za volant dvojice vznikajících vozů tak usedli mistr světa Formule 1 Denny Hulme a již tehdejší zakladatel týmu McLaren F1, mladý Bruce McLaren. Na palubě projektu byli i důležití sponzoři, oděvní společnost Botany 500 a výrobce pneumatik Goodyear. Všechno probíhalo dle plánů.
Třináct stovek koní…
A pokud mluvíme o hrdinech za volantem, bylo jich potřeba. Na první pohled roztomilou formulku poháněl proudový motor General Electric T-58, který byste normálně čekali ve větší helikoptéře, a pro nejlepší rozložení hmotnosti byl umístěn vedle řidiče. Vyústění turbíny měl přitom řidič hned u hlavy. Jednotka disponovala výkonem 974 kW (1325 koní), zatímco celek monopostu vážil pouhých 816 kg. K určitě řiditelnosti a dostatku přilnavosti měl nakonec pomoci chytrý a kompaktní hydraulický systém pohonu všech kol.
Zde ovšem přistupují na scénu zmíněná pravidla a restriktory pro turbínová vozidla, díky nimž se nakonec „Wooshmobile“ zapsal do historie jako podvodník, který nikdy nedostal šanci. Teoreticky měl monopost upalovat přes 275 km/h a produkovat onu třináctistovku koní. Povinným zmenšením otvoru přívodu vzduchu do turbíny v rámci „fair play“ ale výkon klesl o více jak polovinu a Bruce McLaren se při testování dostal maximálně na 250 km/h.
Wallis se ale nenechal tímto problémem rozhodit a pravidla si vyložil po svém. Inspektoři totiž měřili rozměry sání turbíny u stojícího vozidla, kdy všechno v rámci nařízení přesně sedělo. Fikaný inženýr však turbínu osadil variabilním prstencem, který se během plného sešlápnutí plynu otevíral přes maximálně udávaný průměr 40 cm. Do závodu měl tedy vůz nastoupit s tímto „podvodným“ zařízením.
Traduje se, že o Wallisově sporné technice vědělo kromě Shelbyho jen několik dalších členů týmu, načež i piloti Hulme s McLarenem se nad překvapivým chováním vozu jen podivovali. Očividnou výhodu měl poté odhalit Phil Remington, Shelbyho šéfinženýř. Ten podle všeho nechtěl mít s ilegální technikou nic společného a den před kvalifikací na Indy 500 podal výpověď. A najednou začaly obavy.
Nervozita v týmu stoupala, informace se držely v tajnosti a boxovou uličkou zaznívaly spekulace, že o Wallisově vychytávce se dozvěděli inspektoři a během předkvalifikační inspekce budou hledat cokoliv podezřelého. V sázce byly vztahy s piloty a sponzory, kterým by se určitě „spoluúčast“ na podvodu moc nezamlouvala. S přiškrceným motorem by zase neměl tým zcela jasnou šanci na vítězství, jelikož kromě masivního výkonu monopost prý zrovna skvělou ovladatelností neoplýval.
Večer před kvalifikací tak podle některých informací proběhla na nedalekém motelu schůzka se všemi účastníky týmu včetně sponzorů… A další den už Shelbyho garáže na okruhu zely prázdnotou. Tým se dvěma turbínovými formulemi znenadání odstoupil ze závodu.
Oficiálně ale Shelby nepodal k odstoupení z Indy 500 takový důvod, jaký byste asi čekali. Není jasné, zda šlo o stoprocentní záměr, americký inženýr však využil nešťastné události, která se udála právě v konkurenčním týmu Granatelli Racing. Jak bylo zmíněno, také u něj byly nasazeny monoposty s proudovými motory. Pilot Mike Spence v takto upraveném Lotusu 57 naboural během tréninku do bariéry a na následky těžkých zranění později zemřel v nemocnici.
V Shelbyho prohlášení tak nakonec stálo: „Po rozsáhlém a intenzivním testování máme dojem, že v současné době je nemožné vytvořit z turbínami pohaněných vozů konkurenceschopné stroje, aniž bychom zajistili rozumnou úroveň bezpečí pro piloty.“
Nad experimentální technikou se jednoduše stahovala mračna a Shelby této příležitosti možná využil k vlastnímu prospěchu. Koneckonců se na „bednu“ Indy 500 nepodívala žádná turbína, jelikož i zbývající vozy Granatelli Racing odpadly kvůli technickým problémům. Následným zákazem této techniky i pohonu všech kol byl v sérii Indy Car s proudovými monoposty velice rychle amen.
Celým jménem Shelby Turbine Indy Car „Wooshmobile“ však přežil v obou vyrobených kusech do současnosti. K nalezení jsou u dvojice soukromých sběratelů v USA.