Aktuální slovenské auto roku se netají velkými ambicemi. Splní vysoká očekávání i cenový základ?
Kapitoly článku:
Na rozdíl od svých menších soukmenovců si Kia Sportage po celá léta svojí výroby udržuje pověst auta solidní kvalitativní úrovně. Po horských cestách i běžných silnicích stále jezdí slušné množství aut první generace, kdo si ale dnes vzpomene na takový Clarus nebo Pride? Teréňáčky montované pro Evropu v proslulé karosárně Karmann z německého Osnabrücku těšily oko na Korejce nebývale osobitým vzhledem i slušnou průchodností terénem - byl tu standardní pohon zadní nápravy a manuálně přiřaditelný předek.
S příchodem tandemu Hyundai Tucson / Sportage druhé generace nastává i vcelku pochopitelný odklon k civilnějšímu určení modelové řady v duchu Hondy CR-V tolik úspěšné zejména v zámoří. Trendy styl vygradoval v současné modelové řadě, která se právem hlásí o titul nejatraktivnějšího SUV ve své kategorii. Opěvné recenze se hrnou ze všech stran (zejména z té slovenské), pro mě je zásadním pozitivem, že Sportage už podobně jako třeba zmiňované CR-V nemá ani za mák snahu stylizovat se vedle civilisty také do role dělníka luk a mezí.
Otázka zní, jak bez této umělé, ale pořád ještě image, obstojí Sportage jako alternativa ke klasickým typům karoserií. Zajímavé také bude pozorovat vnitrokoncernový souboj s usedlejším Hyundaiem ix35. Testy nových aut se z pochopitelných důvodů zpravidla specializují na jejich vrcholná provedení, čas od času ale není od věci zabrousit i do opačného konce cenového spektra. Je to i případ dnešního testu, ve kterém jsme pro vás potrápili Sportage s jednou poháněnou nápravou a základní novinkovou - šestnáctistovkou s přímým vstřikem benzínu.
Vytříbený styl základem úspěchu
Jestli nové Sportage nelze něco upřít, pak je to mimořádně podařený zevnějšek. Zatímco ostatní výrobky Kia se povětšinou nesou v duchu poslání zalíbit se pokud možno všem, v důsledku čehož někdy vznikají poněkud nevýrazné produkty, loňská novinka ční v tomto šedém zástupu jako úderný vykřičník. V případě Sportage se totiž tvůrčí tým šéfdesignera Petera Schreyera projevil chvályhodnou porcí odvahy a výsledek rozhodně stojí za to. Když vedle sebe postavíte ix35 a Sportage, odvážné pojetí Kie se diametrálně liší od sympatického, ale poněkud tuctového výrazu vozu Hyundai. A to jsou to přitom jinak skoro na vlas stejná auta.
Sportage si od prvního pohledu získává pozornost monumentální přední partií s velkolepou maskou, jakou by v klidu mohlo nosit leckteré luxusní „esúvéčko“ evropské výroby. Testovaná nejvyšší výbava Comfort Plus se navíc honosí LED diodami pro denní svícení integrovanými do spodního okraje hlavních světel. Něco víc než kompaktní SUV dělá ze Sportage také boční pohled na impozantně vysoký ponton karoserie se sportovně nízkými okny. Auto samo o sobě přitom reálně zas tak vysoké není. V celé hmotě karoserie se naopak poněkud ztrácejí kola navzdory jejich sedmnáctkovému rozměru.
Dalším zásadním stylistickým prvkem je zde mohutný zadní sloupek a lá VW Golf, který zazdívá prostor pro jinde obvyklé trojúhelníkové okénko za zadními dveřmi. Sportovně futuristický střih mají také cípy předních a zadních blikačů zasahující hluboko do bočního profilu. Zezadu vypadá Sportage nižší než ve skutečnosti (1645 mm), na čemž mají zásadní podíl horizontálně situovaná koncová světla a nizoučké zadní okno.
Pokrok nezůstal za dveřmi
Japonské značky aut byly v šedesátých a sedmdesátých letech pověstné tím, že ve snaze proniknout na západní trhy jednoduše vzaly to nejlepší ze standardů evropské automobilové produkce a aplikovaly na svoje nově vznikající modely, které následně slavily úspěch právě v zemích inspirátorů - takový Datsun 240Z by mohl vyprávět. Také korejské automobilky jsou v posledních letech velmi učenlivé a v případě interiérů upgradují kvalitu svých produktů s každou novou generací o světelné roky. Rubem této chvályhodné evoluce bývá jistá krize identity, která je evropským, ale i japonským autům vlastní.
Podobná charakteristika sedí i na interiér nové Sportage. Nic tu nechybí, lecos příjemného je tu navíc, ale také vás nic nevezme za srdce. První nasednutí je tak jako tak spjaté s jedním nepříjemným zjištěním a to tím, že z kapitánského můstku je dost špatně vidět, což je u SUV poměrně vážný nedostatek. Na vině je samozřejmě atraktivní vnější design, zejména kombinace malých oken a supertlustých sloupků karoserie může být někdy doslova smrtící. Výjimečně špatný je výhled dozadu, kde mají veselou partičku miniaturní okénko pátých dveří ukryté za podhlavníky a „golfoidní“ boční sloupky.
Autoři vnitřku Sportage se pokusili osvěžit vzhled přístrojovky výrazným horizontálním členěním a počin to je vskutku chvályhodný. Díky tomu se vám nemůže stát, že si tlačítko zesilování větráku spletete se seřízením basů u rádia, jelikož topenářské i audio centrum mají svá samostatná a velmi přehledná podlaží. Rádio je samozřejmě možné ovládat i z multifunkčního trojramenného volantu, který se jinak velmi dobře drží. Nezbylo na něm už bohužel místo pro ovladač palubního počítače, jehož displej sytě oranžově září zprostředka tachometru. Ani umístění tohoto čudlíčku na levé straně přístrojového štítu, ale není nehorší. Kapličce dominuje velký přehledný tachometr, také ostatní tři budíky jsou pěkně analogové. USB a iPod vstupy najdete před šaltpákou podobně jako příhodně umístěná tlačítka dvoustupňového vyhřívání předních sedaček. Sportage se v tomto směru chlubí jedním exkluzivním detailem – v sérii má totiž i vyhřívání sedaček zadních (bočních).
Kabina je zejména vepředu velmi prostorná, vyniká hlavně prostor na šířku, jakož i nad hlavami cestujících. Sedačky mají velkorysé rozměry a jsou tak akorát pohodlné s převahou komfortního nádechu. Navzdory o něco menší výšce i šířce se stále velmi dobře dýchá také vzadu, kde se v klidu uvelebí dva dospěláci do 180 cm výšky lhostejno, kdo zrovna sedí před nimi. Případný střední pasažér už je limitován deficitem místa nad hlavou a trochu i v oblasti loktů, přičemž tvar sedadla napovídá, že se s ním příliš nepočítá. Pozitivem jsou v každém případě minimalizovaný středový „tunel“ a velké kapsy ve dveřích.
Jestli má Sportage nějakou zásadnější slabinu, pak je to velikost zavazadlového prostoru. Abyste se do mělkého zavazadelníku s malou výškou mezi jeho dnem a roletou vůbec dostali, musíte překonat nakládací hranu ve výšce 780 milimetrů nad zemí a vypořádat se se vstupním otvorem o rozměrech 1090 x 780 mm (menší než u Hyundai ix35). Zde bych jako otec od rodiny pro získání většího místa oproti svému přesvědčení možná i obětoval jindy tolik vítanou plnohodnotnou rezervu.
Kouzlo v případě kufru přitom předvádějí firemní tabulky - udávají totiž 564 litrů základního objemu, což by Sportage ve třídě řadilo na samý vrchol. Vtip je v tom, že tato lákavá hodnota je změřena až ke stropu a nikoliv jen pod roletku, jak by se pro objektivitu slušelo. Když vezmete do ruky metr a podíváte se na věc z praktického hlediska, vyjde vám využitelný objem s bídou na 350 litrů, a to už tolik k chlubení není. Potěší alespoň fakt, že zadní asymetricky dělené sedačky lze složit do jedné roviny se dnem kufru.
