A v našem testu máme opět stříbrný Mercedes. Je to znovu řada E, ale tentokrát ve verzi po faceliftu a s naftovým motorem.
Kapitoly článku:
Úvodem
Máte pravdu, podobné auto zde bylo před několika málo měsíci. A co si budeme nalhávat, nedopadlo nijak dobře. S rozpaky jsme společně přijali jeho korozi i vysokou spotřebu benzínu. Rád jsem proto využil možnosti a pro test si tentokrát vybral podobný vůz s podobnými kilometry na tachometru, ale o rok novější, tedy po faceliftu, a s moderním „dieselem“ pod kapotou. S poznatky ze dvou vozů budeme rovněž schopni přesněji vyjádřit obecné přednosti a nedostatky daného modelu.
Pokud se vám bude zdát tento test poněkud kratší, rád bych upozornil, že se jej pokusím pojmout jako jakési doplnění k testu Mercedesu E240, publikovanému dříve. K obecným věcem se zde nebudu vracet a zájemce o podrobnosti odkážu na zmíněný test. Pokusím se také neopakovat se zde, pokud se mi to však někdy „povede“, prosím čtenáře o pochopení.
Podobně jak to známe od Škodovky, nemusí vždy platit, že nejlevnější vůz značky musí být zároveň i tím nejprodávanějším. Zatímco současným rekordmanem z Mladé Boleslavi je model Octavia, každým čtvrtým vyrobeným osobním vozem Mercedes – Benz byla koncem devadesátých let řada E. Když byla tato generace koncem roku 1999 faceliftována, brázdilo silnice již více než milion kusů tohoto typu.
Nabídka verzí
Faceliftované provedení Mercedesu vyšší střední třídy, značeného E, se představilo pro modelový rok 2000, tedy s podzimem roku 1999. Vyráběl se až do roku 2002, kdy byl nahrazen aktuální generací. Zůstalo u třech výbavových stupňů Classic, Elegance, Avantgarde a sportovní AMG, ačkoli jejich odstupňování se týkalo opět spíše zaměření na komfort nebo dynamičnost a s rozsahem standardní výbavy nemělo mnoho společného.
Dokončena byla obměna škály zážehových i vznětových motorů. Základem sice zůstal benzínový „dvoulitr“ E200/100 kW, následovaný však novými vidlicovými šestiválci E240/125 kW, E280/150 kW, E320/165 kW a osmiválci E430/205 kW a E 55 AMG/260 kW. Zvýšená žíznivost však zůstala zážehovým jednotkám zachována, oproti třeba benzínovým jednotkám BMW, jež se v praxi potvrdily být výrazně hospodárnějšími. Důležitější proto byla řada nových vznětových motorů se vstřikováním common rail s označením CDI a čtyřmi ventily na válec, jež vyvíjel Mercedes-Benz ve spolupráci s Alfou Romeo (JTD) a společností Bosch a jako vůbec první výrobce jej dovedl do sériové produkce v malých sedanech řady C. První vlaštovkou byl čtyřválec CDI s objemem 2,2 l a výkonem 85 a 105 kW pro verze E200 CDI, resp. E220 CDI. Nabídka pokračovala pětiválcem E270 CDI/125 kW a vrcholila šestiválcem E320 CDI/145 kW. Oproti první generaci čtyřválců CDI, známé z řad C a E první generace, sáhli konstruktéři k vylepšenému turbodmychadlu s variabilní geometrií lopatek, vyšší účinností a rychlejší odezvou na pokyny řidiče. Zajímavostí kompletní řady motorů CDI byla jejich modulární, do značné míry unifikovaná konstrukce, takže objem motoru se zvyšoval pouze „instalací“ jednoho či dvou válců navíc. Pro zážehové motory 280, 320 a 430 bylo možno přiobjednat pohon všech kol 4Matic, v nabídce figurovalo také kombi T-Modell a k dispozici byly upravené varianty pro taxislužbu či zdravotnictví.
Většina vozů dostala standardně šestistupňovou převodovku s manuálním řazením nebo pětistupňový „automat“ s možností sekvenčního řazení. Rozbujelá elektronická soustava si vyžádala zavedení dvouokruhového sběrnicového přenosového systému Can Bus s jedním okruhem pro pohonnou jednotku a druhým pro řízení palubních funkcí. V této době se však Mercedes – Benz začal potýkat s velmi kolísavou kvalitou svých výrobků, díky níž postupem let pozbyl statut automobilky, vyrábějící vozy, jež byly dříve schopny bez komplikací překračovat celkový nájezd vysoko přes 1 milion kilometrů.
Pohled zvenčí
Základní rozměry se oproti předchozí generaci takřka nezměnily. Výjimkou tak zůstávají pouze minimální nárůst výšky a o 23 mm větší délka, což má na svědomí nejspíš nová konstrukce obou nárazníků. Ten přední dostal oblejší tvarování a větší otvor přístupu vzduchu k chladičům a brzdám. Ačkoli se to na první pohled nezdá, přední reflektory byly zmenšeny a více skloněny, zatímco maska chladiče dostala žebrování. Dveřní kliky přišly o černý, resp. chromovaný obklad a byly nyní lakovány celé v barvě karosérie. Nově tvarovány byly prahy, ale především se změnila vnější zpětná zrcátka, jež nyní hostila boční blinkry. Díky tomu jsou lépe viditelné, nepříjemností je další nárůst ceny zrcátka jako dílu. Nutno připomenout, že Mercedes patřil mezi vůbec první, kdo s tímto dnes již běžným řešením přišel do výroby. Celkově získal Mercedes řady E během faceliftu údajně celých 1 800 dílčích vylepšení. Užitečná hmotnost se zvýšila o 50 kg, ale výsledná hodnota 550 kg stále není nijak oslnivá.
Také záď doznala drobných úprav, zejména v oblasti sdružených světlometů, jež byly poněkud sníženy. Subjektivně se nám však zdálo, že oproti starší verzi zvláště účinnost blinkrů a signalizace zařazeného zpětného chodu povážlivě klesla...