Jméno Hummer je bezpochyby legendou mezi terénními vozidly. Málokdo ovšem ví, že tato americká ikona měla v dalekém Japonsku své méně populární dvojče.
Arnold Schwarzenegger v kimonu a s vějířem v ruce. Přesně takovým ekvivalentem působí japonská Toyota Mega Cruiser vůči klasickému Hummeru či jeho původní vojenské verzi Humvee. Příběh, který asi všichni znáte – z originální vojenské zakázky na schopný off-road se v USA později díky zájmu rakouského svalnatce a herce vyklubala i civilní verze.
Pro někoho by ovšem mohlo být překvapením, že stejný scénář nedlouho poté vytáhla u sebe doma i Toyota. A „zlé dvojče“ Hummeru bylo na světě. Pokud uvedeme rok 1992 jako letopočet představení Hummeru, stačily tři roky vývoje a Toyota na autosalonu v Tokiu představila novinku s názvem Mega Cruiser. Inspirace byla jasná, i když armádní specifikace musela konečný design určitě přesně nadiktovat.
Stejně jako vojenský Humvee, rovněž Mega Cruiser uvedli Japonci na domácím trhu hlavně se zaměřením na armádní využití a další bezpečnostní složky. Velký teréňák mohl fungovat jako klasický off-road pro jednotky, ale také jako nosič raketových zařízení, munice, radarů a další vojenské techniky. Nehledě na možné využití ve formě ambulance nebo služby u hasičů.
S délkou 5090 mm, šířkou 2170 mm, výškou 2075 mm a rozvorem 3396 mm se doopravdy jednalo o „mega“ auto, čemuž odpovídala i hmotnost 2850 kg. Jako u každého schopného terénního vozidla se Mega Cruiser spoléhal na základ v žebřinovém rámu, samozřejmě pohon všech kol a trojici uzamykatelných diferenciálů. Prostě staromilsky ověřená klasika.
Vůči Hummeru se nicméně Toyota vyznačovala i řiditelnou zadní nápravou, která pomáhala razantně zmenšit poloměr otáčení a celkově zlepšit agilitu masivního kolosu na silnici i hlavně mimo ni. Další zajímavosti? Například takzvané „inboard“ brzdy, tedy brzdy umístěné až za uložením kol, blíže ke středu vozu. Nebo třeba trojice stěračů na širokém čelním oknu a dvojice stěračů vzadu.
Možná byste ve stylu amerického protějšku čekali pod kapotou nějaký ten velký osmiválec. To byste ale byli daleko od pravdy, jelikož Mega Cruiser používal přeplňovaný naftový čtyřválec normálně k nalezení v tehdejších mikrobusech od Toyoty. Z objemu 4,1 litru se mu dařilo vyprodukovat celkem mrzkých 110 kW (150 koní). Více se ovšem hledělo na točivý moment 400 N.m, dostupný již od nízkých otáček motoru. Převodovka byla čtyřstupňová automatická.
Armádní verze určena pro nejrůznější využití dostala interní označení BXD10, zatímco civilní varianta nejčastěji vyhotovena jako obří „wagon“ nesla označení BXD20. Nabídnutí modelu veřejnosti bylo počátečním rozhodnutím Toyoty a automobilku tedy nemusela přemlouvat žádná z místních celebrit s pozadím v kulturistice.
Jak byste ale možná očekávali, žádný hrozivý zájem o Mega Cruiser se mezi veřejností nestrhl. Situaci zrovna nepomohl japonský daňový systém zohledňující při koupi vozu jeho velikost, tudíž se gigantická Toyota těžko prodávala. Zdroje se rozcházejí, ale ve výsledku měla automobilka prodat do soukromých rukou pouze asi 148 kusů. Z čehož se různými cestami dostaly některé exempláře i mimo domácí japonský trh.
Produkce Mega Cruiseru tedy sice fungovala poměrně dlouhou dobu mezi léty 1995 až 2002, ale většinu z toho zastávaly právě vojenské a další užitkové varianty modelu. Některá auta přitom japonské složky využívají dodnes.
Uvedení Mega Cruiseru byste tedy nenazvali přešlapem či naprostým neúspěchem, i když po stránce prodejů mohla být situace značně lepší. Koneckonců, obří teréňák byl pro vývojové oddělení Toyoty rovněž pokusným králíkem. Off-road tak otestoval techniku později uvedenou v dalších terénních vozidlech značky.
A pokud si stále představujete Arnolda v kimonu a s vějířem. Můžete dát své fantazii pohov.