Kapitoly článku:
Taxi a sanitky
ZIS 110 se stal vůbec prvním automobilem, který se začal v Sovětském svazu vyrábět po ukončení druhé světové války. Vlastně ještě před ním, 11. srpna 1945 bylo hotovo prvních pět aut, přičemž Japonsko kapitulovalo až 2. září. Pochopitelně jej používali hlavně nejvyšší státní představitelé včetně samotného Stalina, ale také tehdejší významné osobnosti z oblasti vědy a kultury, samozřejmě řádně prokádrované.
Malé množství vozidel bylo provozováno jako taxíky, takže se v nich čistě teoreticky mohli svézt i běžní smrtelníci. Většinou se ovšem používaly na dálkové trasy do Vladimiru, Rjazaně a krymského Simferopolu. Některé dostaly místo obvyklé černé dvoubarevný lak v kombinaci bílé a hnědé. Na konci produkce jich jezdilo po ruské (a sovětské) metropoli celkem 86 a jsou k vidění dokonce i v několika dobových filmech.
Sanitní verze se limuzín lišily kromě detailů i výklopnou zádí
V roce 1947 se objevily sanitky 110A v béžové nebo světle šedé barvě s potřebnou lékařskou výbavou a červeným křížem na střeše. Zadní část se u nich pochopitelně vyklápěla směrem vzhůru i s oknem, pacient na nosítkách se dovnitř vzhledem k rozměrům vozu bez problémů vešel. Pět kusů bylo určeno pro moskevské nemocnice.
S ocelovými pláty
Pancéřované ZISy 115 alias 110S představené ve stejném roce vážily místo 2575 kg až 4,2 tuny. Vozidla vyvíjená pod kódovým označením „Produkt-100“ měla zesílenou zadní nápravu a speciální pneumatiky, které musely značnou hmotnost vydržet. Hypoidní stálý převod byl zvětšen ze 4,36 na 6,67. Neprůstřelná skla byla až 75 mm silná. Celkem vzniklo 32 obrněnců, některé zdroje uvádějí až 43, či dokonce rovných 50 vozů. 25. dubna byly v té době vyráběné sovětské automobily představeny v moskevském Kremlu všem tehdejšímu vrcholnému vedení země kromě Stalina: Molotovovi, Berijovi, Mikojanovi a Malenkovovi. I oni údajně vlastnili několik vozů v úvodu zmíněné americké značky, proto jí byla dána přednost.
Neprůstřelné modely 115 používaly zdvojenou baterii i olejové čerpadlo
Pokus o modernizaci s názvem 110 M (1949) s aerodynamičtější, zahlazenou karoserií se do alespoň malosériové výroby nedostal, vznikl pouze v pěti exemplářích. Dvoudílné přední okno, stejně jako v protisměru otevírané zadní dveře mu zůstaly.
Faetony a kabriolety
Faetony 110B, které se začaly vyrábět rovněž v roce 1949, existovaly i ve verzích se dvěma či čtyřmi bočními hydraulicky ovládanými skleněnými okny, takže šlo vlastně o polofaetony a kabriolety (klasický faeton měl správně jen krycí plastová okénka podobná vojenským speciálům). Šlo o vůbec první sovětský přehlídkový osobní automobil, do té doby se používali živí koně...
Otevřené verze se vyráběly bez skleněných bočních oken, ale i s jedním nebo dvěma jejich páry
Vážily 2630 kg a celá trojice se jich objevila i v Československu. Jedním se místo Klementa Gottwalda s oblibou vozil tehdejší ministr národní obrany Alexej Čepička. Nebylo ale divu, právě jeho resort je totiž v roce 1952 koupil. Při státních ceremoniích i vojenských přehlídkách se používaly až do polovin 60. let, jeden z nich vezl i prvního kosmonauta světa Jurije Gagarina.
Dárky pro přátele
Po odhalení Stalinových zločinů jeho nástupcem Chruščovem byla moskevská automobilka 28. června 1956 přejmenována na ZIL (Zavod imeni Lichačeva) podle jejího dlouholetého ředitele Ivana Alexejeviče Lichačeva. Ten právě v témže roce zemřel. Chruščov používal jeden otevřený vůz po svém předchůdci, jinak stodesítky dostávali darem vládnoucí představitelé spřátelených socialistických států: Mao Ce-tung, Kim Ir-sen i albánský prezident Enver Hodža.
Kabriolety se uplatnily nejen při vojenských přehlídkách...
Nejvyšší muž NDR Wilhelm Pieck se jej dočkal u příležitosti svých 75. narozenin (1951). Jedinou tmavě zelenou limuzínu daroval ještě Stalin v devětačtyřicátém patriarchovi Alexiji I., hlavě pravoslavné církve a Sergej Michalkov ji dokonce zmínil v jedné ze svých básní. Putovaly ale i do Finska, dočkali se jich př státních návštěvách v září 1953 premiér Urho Kekkonen a v prosinci 1955 prezident Juho Kusti Paasikivi. Chruščov chtěl radikálně zlepšit vztahy se sousedy, oba navíc přežily dodnes.
Čtyřkolky, pohřební vozy a další...
Před koncem kariéry, v roce 1957, byla postavena ještě trojice kabrioletů 110V s elektrickým ovládáním plátěné střechy, zřejmě jeden z nich používal maršál Vorošilov. Otevřené vozy se lakovaly ve větší míře šedou, modrou a béžovou, spíše než obvyklou černou. Obří ZIS, jeden z největších automobilů své doby existoval i coby čtyřkolka ve verzích Sh a P, zrodilo se jich podle všeho nevýše patnáct, pohřební verze pak jedna jediná.
První dva prototypy Sh ročníku 1949 používaly mechaniku válečného Dodge WC51, ale spolu se dvěma dalšími byly později zničeny, což vedlo právě k verzi P. ZIS 110I měl vidlicový osmiválec M-13 5,5 l/162 kW z Čajky i její třístupňový automat. Všechny vozy byly vybaveny rádiem a experimentovalo se i s klimatizací.
Pohřební 110 bylvyroben v roce 1947, moodernizovaný prototyp je o dvě léta mladší a kabriolet V pochází z roku 1957
Produkce byla oficiálně ukončena v roce 1958, existují i spekulace, že poslední kusy byly smontovány ještě o tři léta později. Celkem bylo postaveno nejvýše 2.090 vozů. Není to mnoho, ale nezapomínejme, že nebyly určeny běžné klientele, ta se jich dočkala až jako ojetých na začátku sedmdesátých let... Řadu 110 nahradila podstatně modernější 111, i ta se zhlédla v Packardu, konkrétně typu Patrician modelů 1955 a 1956. Dosáhla však daleko menších výrobních počtů, jen 112 exemplářů.