[Komentář] Spěchající ministr zahraničních věcí je připraven čestně a bez vytáček čelit přestupkovému řízení. Svým způsobem ho to jistě šlechtí. Kdyby ale reagoval trochu jinak, mohl prokázat českým řidičům lepší službu.
Tu hroznou novinu jste museli číst, i kdybyste stokrát nechtěli: ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek (ČSSD) byl policií přistižen, když jel po D1 někde na severní Moravě rychlostí 180 km/h. Informoval o tom Blesk, od kterého zprávu převzala ostatní zpravodajská média.
Zaorálek řídil sám. Ve správním řízení může dostat pět trestných bodů, pokutu až deset tisíc korun nebo odebrání řidičského průkazu nejméně na půl roku. Přesto je připraven neschovávat se za poslaneckou imunitu a absolvovat přestupkové řízení jako každý jiný občan. Zdá se, že veřejnost napříč politickými tábory tento „chlapsky férový“ přístup oceňuje.
Trojnásobné pokrytectví
Realisticky vzato ministr nijak jinak jednat nemohl. Přesto si neodpustím drobnou vedlejší úvahu: Z určitého úhlu pohledu bude Zaorálkova reakce vždy vypadat jako pokrytectví, a to nejméně trojnásobné.
Zaprvé, ať už si to pan ministr připouští, nebo ne, jeho jméno, funkce a (třeba i jen domnělý) zákulisní vliv se nutně promítnou do rozhodovacího procesu úředníků ve správním řízení. I kdyby Zaorálek nejupřímněji sám na sebe přivolával co nejpřísnější trest, i kdyby se ani náznakem nepokusil domluvit si shovívavost přes nějaké známé, úředník si nikdy nemůže být jist tím, jaká komunikace probíhá v zákulisí, a podle toho bude postupovat.
Zadruhé, i kdyby Zaorálek přišel o papíry, neocitne se ve stejně tísnivé existenční situaci jako běžný občan. Prostě by několik měsíců beze zbytku využíval služebního řidiče, na kterého má z titulu své funkce nárok. Co je pro jiné přísný trest, znamená pro ministra zahraničí pouhou nepříjemnost. To se snadno nastavuje tvář, když víte, že facka nebude moc bolet.
A konečně třetí rovina pokrytectví, která mě přiměla napsat toto zamyšlení. Zaorálkovo veřejné přiznání viny a vyjádření ochoty přijmout trest bylo ve skutečnosti pohodlné, protože přesně takovou reakci by veřejnost od politika přistiženého při nepravosti očekávala. „V každém případě se to nemělo stát,“ řekl mimo jiné. „Ponesu všechny důsledky.“
Ve skutečnosti mu nevyčítám, že reagoval právě tímto způsobem. Jakkoliv mi je lidsky i politicky vzdálený, plně uznávám, že jinou možnost vlastně ani neměl, nechtěl-li na sebe přivolat hněv lidu. Přesto bych byl mnohem raději, kdyby využil svého postavení, aby statečně řekl: „Tak jsem jel po dálnici sto osmdesát. No a co?!“
Vždyť se nic nestalo
Samosebou nevím přesně, v jakém místě a za jakých povětrnostních podmínek policie Zaorálka změřila. Pouhý fakt, že jel po dálnici vyšší než povolenou rychlostí, ale automaticky neznamená, že si počínal nebezpečně pro sebe nebo pro své okolí. Vždyť to bylo ve dvě ráno, na liduprázdné dálnici a navíc v místech, která byla postavena nedávno podle moderních standardů.
Nic hrozného se tedy nejspíš nestalo. Ví to on, vím to já, vědí to všichni, kdo byli někdy v Německu. Vědí to nejspíš i ti policisté, kteří ho zastavili. Předpokládáme-li, že k události došlo na přehledném úseku za dobrých rozhledových podmínek, jízda rychlostí 180 km/h prostě není nic, kvůli čemu by se měli ostatní řidiči budit hrůzou ze spaní. A určitě to není nic, kvůli čemu by se měly v soudné společnosti rozdávat desetitisícové pokuty a mnohaměsíční zákazy činnosti.
Ačkoliv veřejnost zmasírovaná dlouhodobou PR kampaní dopravní policie, pro kterou je měření rychlosti pohodlným způsobem „dokazování“ vlastní potřebnosti, často považuje překračování povolené rychlosti za jeden z nejnebezpečnějších přestupků, nic takového jednoduše není pravda. Policie se ostatně ani nenamáhá sledovat překračování povolené rychlosti ve statistikách nehodovosti.
Pokud Zaorálek vyvázne z přestupkového řízení s bagatelním trestem, budu spokojen, protože bagatelní byl i jeho přestupek. Ještě spokojenější bych ale byl, kdyby se nepodvolil diktátu politické korektnosti a pomohl znovu otevřít dokola se vracející diskuzi o zmírnění neúměrně nízkých rychlostních limitů a nepřiměřeně přísných trestů za jejich překračování. Podle čísla na rychloměru se totiž nebezpečný řidič opravdu nepozná.
Foto Lubomíra Zaorálka: CC BY-NC-ND 2.0 UN Photo / Jean-Marc Ferré, foto dálnice: ŘSD, koláž: redakce AutoRevue.cz