Libye a její hlavní město vytěžují zpravodajské agentury a motoristickému nadšenci dávají vzpomenout na starý příběh…
Libyjská spojka
Hlavní město v těchto dnech násilnostmi zmítané Libye v severní části Afriky má za sebou slavnou a nesmírně dlouhou historii. Jeho dějiny sahají až do 7. století před naším letopočtem, kdy bylo založeno Féničany, ale ještě před začátkem letopočtu se stalo součástí Římské říše (samotné slovo Tripolis je však původu řeckého). V 7. století našeho letopočtu padla dnešní Libye do rukou Arabů a v roce 1551 pak Turkům. Nová epocha započala v roce 1911, kdy na základě Smlouvy z Lausanne, jež byla vyústěním porážky Turecka Itálií, připadly Itálií oblasti Tripolsko a Kyrenaiku, město Tripolis si zvolila za centrum svých kolonizačních operací. Obě tyto části se staly integrální součástí Itálie v roce 1938.
Další zvrat nastal již v roce 1942, na jehož sklonku byla italská a německá vojska z území obou oblastí vytlačena a jejich koloniální správu převzala Velká Británie. Po velkých nepokojích v roce 1949 bylo OSN rozhodnuto o plném osamostatnění. Spojením územních celků Tripolsko, Kyrenaiky a Fezzánu tak v roce 1951 vzniklo Libyjské království podléhající autoritářské moci emíra Irise I. Ve stejném roce 1951 se stal Tripolis hlavním městem „velké“ Libye (do té doby bylo centrem Tripolska), v roce 1969 pak proběhl vojenský puč vedený Muammarem Kaddáfím a nyní Libyi teče krev znovu…
Africká Formule 1
Ale dost dějin, jejichž hodnocení spolu se současnou politicko-společenskou situací ponechme odborníkům. Za pozornost stojí, že se zde déle než deset let jezdily špičkově obsazované závody Grand Prix, předchůdce dnešní Formule 1. První z nich se na trati Mellaha jely v roce 1925, ale počátky byly těžké a Jejich samotná existence nebyla pohřbena pouze enormním úsilím celé kolonizační správy v čele s guvernérem Tripolska Emilia de Bona a samotného Mussoliniho. Ten byl ohromen úspěchy italských stájí v evropských závodech a stejně jako Hitler považoval závody Grand Prix za důležitou součást propagandy své země coby světového impéria. Trať Mellaha však tehdy mezi jezdci ani diváky nebyla nikterak populární, byla totiž pomalá a nezajímavá.
V roce 1929 se Velká cena Tripolisu jela pouze díky osobní podpoře de Bona, rok nato se již v tréninku zabil Gastone Brilli – Perri. Ve světle všech okolností bylo nemyslitelné, aby se v roce 1931 jela Velká cena Tripolisu znovu, nicméně zasvěcení z řad vojenských a politických kruhů, včetně předsedy tripolského autoklubu Edigia Sforziniho, myšlenku „velkých závodů“ neopouštěli. Z fondů italské vlády určených pro rozvoj kolonizačních záměrů byla nakonec vyčleněna finanční částka, jež bez potíží pokrývala záměr vystavět v blízkosti jezera Mellaha zbrusu novou trať, jež by odpovídala evropským měřítkům a požadavkům.
Emilio Materassi na Bugatti T35C zvítězil na starém okruhu v Tripolisu roku 1927
1933: nový okruh
Tato dráha byla dokončena na jaře roku 1933 a světovou veřejnost ohromila nejen dokonale zpracovaným provedením a špičkovým zázemím kombinovaným s fantastickou scenérií s palmami, ale především ostrými zatáčkami a velmi rychlými rovinkami. Rozkládala se na solných pláních mezi městy Tripolis, Sugh el Giumaa a Tajura a měřila 13,140 kilometrů. Nový okruh byl stavěn velmi důmyslně a z hlavní tribuny dění na jeho značné části ve stíněném pohodlí mohly sledovat tisíce diváků. Tato trať podle Mussoliniho zkrátka „musela“ být „nejlepší na světě“. Opatřena byla světelnou startovní signalizací i extrémně přesnou fotoelektrickou časomírou, pokud tyto prvky nebyly ve světě Velkých cen vůbec „prvními svého druhu“, mezi „první“ určitě patřily.
V polovině třicátých let moc italského impéria v severní části Afriky rostla, také beduínští obránci jistých částí Kyrenaiky začali podléhat soustředěnému tlaku armádních sborů. Novým „generální guvernérem“ se stal Italo Balbo, osobní milovník závodů Grand Prix. A v té chvíli se existence Velké ceny Tripolisu posunula do další dimenze. Všichni účastníci od jezdců po mechaniky se těšili enormnímu luxusu. K závodníkům z celé Evropy se v grandhotelu Uaddan chovali jako k šlechticům, k dispozici jim byla soukromá kasino a divadla, ale také zázemí luxusní rezidence samotného Balboy. V letech 1933 až 1938 se jezdilo podle „volné formule“, tedy bez omezení objemu, výkonu či hmotnosti.
Bernd Rosemeyer se v roce 1936 smál, ale nakonec vyhrál Varzi / Následující ročník patřil Britu Seamanovi
Liga šlechticů
Zatímco v letech 1933 a 1934 zvítězily „domácí“ stroje Bugatti, resp. Alfa Romeo, v letech následujících stupňům vítězů dominovaly německé stroje Mercedes – Benz (roku 1936 se mezi ně vklínil Achille Varzi za volantem Auto Unionu). Tato dominance začala italské pořadatele „zlobit“, proto pro rok 1939 vypsali závod pouze pro „slabší“ třídu monopostů opatřených motory s objemem do 1 500 ccm a přeplňováním. Automobilka Mercedes – Benz však nezaváhala a v extrémně krátké době vyvinula nový model s označením W165, který regulím odpovídal. Pamětníci hovoří dokonce o tom, že vozy byly dodělávány až na lodi během přepravy. Ba co víc, Hermann Lang s jedním z těchto strojů v závodě zvítězil.
Roku 1938 v Tripolisu Achille Varzi startoval na běžném modelu 4CL, o rok později pak na v trénincích velmi úspěšném "Streamlineru" podobné konstrukce
Velká cena Tripolisu byla během svých dějin svědkem řady významných událostí a zvratů, ale vepsala se do nich také jako „poslední předválečná Grand Prix“. Německo v roce 1940 soustředilo své síly do válečné expanze a do Tripolisu nebyly týmy Mercedes ani Auto Union vypraveny. V tomto závodě zvítězil Giuseppe „Nino“ Farina za volantem stroje Alfa Romeo, čímž motory závodních monopostů Grand Prix na dlouhé roky utichly. Dva roky nato byly italské síly v Tripolska vytlačeny a na okruh Mellaha se již špičkové automobilové závody nikdy nevrátily. Nicméně krok pořadatelů posledního ročníku se ukázal jako prozíravý a naznačil nástup „jedenapůllitrové formule“ na sklonku čtyřicátých let. Za zmínku stojí, že její rozmach zprvu opět nejlépe „vychytaly“ italské značky…
Ročník 1939 v Tripolisu ovládly stroje Mercedes - Benz, rychlejším než Caracciola byla nakonec stájový kolega Hermann Lang
Alfa Romeo 158 „Alfetta“
Vozy Alfa Romeo Tipo 158 prvně vystartovaly v srpnu roku 1938 v továrním týmu Alfa Corse při závodě Coppa Ciano Junior, který se jel v italském Livornu. Za volant zde usedl Emilio Villoresi, jenž nezaváhal a dojel s vozem na prvním místě. Motor jeho vozu dosahoval s použitím jednostupňového mechanického kompresoru Roots výkonu 200 koní (150 kW) při 7 000 ot./min. Další triumfy následovaly v domácích závodech Coppa Acerbo a Copa Ciano, ale též v Libyi při poslední předválečné Velké ceně Tripolisu v květnu 1940. Válečné běsnění vývoj přerušilo, ale již v roce 1946 byly Alfetty opět připraveny k ostrému nasazení, ovšem nyní již s motorem posíleným na 254 koní (189 kW).
Po válce úspěšná Alfetta, symbol "nové" formule 1 500 ccm
Maserati 4CL
Ernesto Maserati přistoupil ke konstrukci „čtvercového“ čtyřválce, jenž měl dávat o 30 až 50 koní více než dosavadní řadový šestiválec. Proto sáhl k využití čtyř ventilů na válec, nárůstu kompresního poměru a posílení výkonu přeplňovacího kompresoru. V duchu zvyklostí byla nová pohonná jednotka vestavěna do takřka nezměněného podvozku dosavadního typu 6CM. Jeho konstrukce zůstala věrná jednoduchému, žebřinovému rámu s krátkými příčnými výztuhami, při jeho stavbě však bylo ve větší míře použito lehkých materiálů včetně hliníkových slitin. V porovnání s podvozkem 6CM disponovala novinka při takřka nezměněném rozvoru o 50 mm rozšířeným rozchodem kol a níže uloženým těžištěm, což umožňovaly pozměněné závěsy per.
Na tomto veskrze konvenčním podvozku spočívala důsledně zaoblená hliníková karosérie vyráběná přímo v továrně, bez zajímavosti není, že značka Maserati zprvu vyrobila i několik vysloveně aerodynamicky tvarovaných vozů. S jedním z nich debutoval Luigi Villoresi v roce 1939 na Velké ceně Tripolisu, kde v trénincích zajel nejlepší časy, čímž triumfoval i nad zbrusu novými Mercedesy W165. Slibný začátek tohoto závodu se však proměnil v debakl, neboť Villoresiho aerodynamicky tvarovaný stroj spolu s párem konvenčně karosovaných vozů typu 4CL odpadly hned v prvních kolech soutěže pro poruchy motorů, což Mercedesům umožnilo dosáhnout jasného vítězství.
Výsledky GP Tripolisu
Rok | Pilot | Značka |
1940 | Giuseppe Farina | Alfa Romeo |
1939 | Hermann Lang | Mercedes-Benz |
1938 | Hermann Lang | Mercedes-Benz |
1937 | Hermann Lang | Mercedes-Benz |
1936 | Achille Varzi | Auto Union |
1935 | Rudolf Caracciola | Mercedes-Benz |
1934 | Achille Varzi | Alfa Romeo |
1933 | Achille Varzi | Bugatti |
1930 | Baconin Borzacchini | Maserati |
1929 | Gastone Brilli-Peri | Talbot |
1928 | Tazio Nuvolari | Bugatti |
1927 | Emilio Materassi | Bugatti |
1926 | François Eysermann | Bugatti |
1925 | Renato Balestrero | OM |