Kapitoly článku:
Jedním slovem: paráda
Když jsem poprvé otevřel dveře testované Octavie, hned mi byly jasné dvě věci. Tento exemplář určitě nedorazil v nějaké obyčejné výbavě (to zaprvé), zadruhé testovaný interiér vypadá takhle na první pohled výborně. Tříramenný sportovní volant, sedadla kombinující kůži a Alcantaru, velký barevný displej navigace a tak dále. Podobný dojem jsem neměl sám. Na první pohled dokáže Octavia skutečně velmi zaujmout. V praxi skoro každý, kdo se podíval dovnitř, říkal něco ve smyslu „hmmm, to je ale paráda“. Že to nebude paráda zdarma, to je jistě všem jasné, ale k tomu se ještě dostaneme.
Na rozdíl od prvních rakouských jízdních dojmů jsem tentokrát za volantem strávil pěknou řádku hodin, takže už můžeme pořádně hodnotit. Co se ergonomie týká, tam problémy nenajdeme. Octavia sází na jednoduchost a vše je takové přehledné. Navíc z tohoto úhlu pohledu se oproti předchozí generaci de facto nic nezměnilo, takže se člověk hned cítí jako doma. Dobrý dojem dělají také použité materiály. Měkčené plasty, coby samozřejmě základ každého pořádného auta, tu nechybí. Jenže tu taky nechybí obyčejné plasty. Na první pohled v našem černo-černém interiéru člověk snadno přehlédne to, že ve dveřích je jeden velký kus plastu a že se z nich nějak vytratilo čalounění.
Interiér vypadá na první pohled výborně. Kvalitní materiály a pečlivé zpracování. Jisté mouchy se ale najdou.
Po stránce prostoru ovšem Octavia vyloženě válí. Vpředu místa na rozdávání, vzadu nemá nová Škodovka daleko k tomu, co nabízí Superb. No a ten zavazadelník. Objem 610 litrů je pro všechny stěhovavé povahy hodně velkým lákadlem. Navíc se hodí šikovné věci v podobně variabilního dna (jak to má už nějakou dobu třeba Volvo V40) nebo možnosti schovat pod dno roletku. Trochu mě překvapil fakt, že se v našem testovacím exempláři nedala zadní opěradla sklopit páčky v zavazadelníku, ačkoliv by tato věc měla být pro kombi standardem. No a když jsme nakousli téma sklopených opěradel, pak doplním, že se nesklápí zcela do roviny.
Zlaté staré časy?
Jak to všechno pěkně vypadá, z pozice řidiče bych měl pár výhrad. Neřekl bych, že mám zrovna postavu vysportovaného junáka, ale i na mě byla sedadla možná až příliš široká a dlouho jsem hledal pozici, se kterou bych mohl být na mnohahodinových trasách spokojený. Nějak jsem prostě nemohl najít takovou tu správnou polohu a oporu. Druhá věc, která se objevila po cca pětihodinové jízdě po dálnici, je ve dveřích ten malý kousek potažený kůží sloužící jako loketní opěrka. Člověk jede a jede a jak si tak loket o tuto věc opírá, najednou zjistí, že jde o věc dost tvrdou. Po zmíněných pěti hodinách už začínáte přemýšlet, jak si tu ruku na opěrku poskládat jinak, protože už máte loket otlačený tak, že to není příjemné.
Najít největší lákadlo není těžké. Objemný a dobře využitelný zavazadelník jen těžko hledá ve své třídě konkurenci.
Tím se dostávám k tomu hlavnímu, co se během testu naplno ukázalo. Na první pohled vše vypadá výborně, ale stejně jsem se nemohl zbavit dojmu, že se tady muselo šetřit. Prozrazuje to třeba zmíněná opěrka, plastové výplně dveří, ale také celkový dojem. Druhou generaci jsem si vždycky pamatoval jako v interiéru robustní auto, které se tváří, že vydrží všelijaké zacházení a pořád bude, alespoň co se kabiny týká, držet. No tak podobný dojem se u nové generace nedostavil. Je to škoda, protože zrovna tato věc se mi na Octavii líbila a dělala ji svým způsobem výjimečnou. Nová generace se i přes veškerou tu parádu zařadila mezi klasiku dnešní doby, kdy si člověk říká, že to je všechno dobrý, ale moc důvěry to v něm nevzbuzuje.
K tématu interiéru musím doplnit ještě jednu poznámku týkající se provedení s pohonem všech kol. Octavia nabízí bez ohledu na to, zda jde o dvoukolku nebo čtyřkolku stejný objem zavazadelníku, což je abych tak řekl chvályhodné.
