I obří Superb se dočkal své verze kombi. Vyzkoušeli jsme nejsilnější TDI s pohonem všech kol.
Kapitoly článku:
Mladoboleslavská automobilka mě svými posledními novinkami docela příjemně překvapuje. Nikdy jsem ani v nejmenším nepatřil k těm, kdo by koncernu VW a potažmo jeho vazalům mazal med kolem úst, ale musím uznat, že v poslední době se věci okolo české odnože hýbou převážně správným směrem.
Poté, co si boleslavští vytvořili pověst respektovaného odborníka na praktickou stránku věci, osmělili se i v otázce většího estetického zatraktivnění výrobního programu.Vzestupný trend naznačil na škodovácké poměry nebývale rozpustilý Yeti a skutečným nositelem očividné kvality a propracovanosti designu se stal kombík odvozený od základního provedení druhé generace vlajkové lodi Superb, která už na domácích silnicích stihla slušně zdomácnět.
Velký rodinný kočár ve stylu klasiků svého žánru jsem měl podobně jako nedávno testovaný sedan možnost vyzkoušet s progresivním dvoulitrem TDI se vstřiky common-rail a systémem pohonu všech kol prostřednictvím Haldex spojky. Jak se s ním jezdilo?
Miss Škoda
Ač by se mi to ještě před pár lety zdálo k nevíře, škodovka vyprodukovala v poslední době pár docela pěkných aut. Když myslím pár, tak doslova, i když dost nesourodý - „outdoorový“ Yetti a kombík Superb.
U jedničkového provedení své vlajkové lodi se mladoboleslavští ještě do výroby praktického provedení nepustili, ačkoliv přestavba Passatu Variant v Superb Combi by šikovným koncernovým plagiátorům jistě moc času nezabrala a „novinka“ by byla na světě. Originálnější dvojka už je jiný šálek kávy. Obsah slova „kombi“ nedal designérům zbytečně široké mantinely k nějakým divokým experimentům, což se v případě nového jezevčíka ukázalo jako ideální výchozí bod pro stavbu esteticky hodnotného konzervativního „stejšnu“.
Zatímco přebujelá tvůrčí invence napáchala na kontroverzní zádi u sedano-liftbacku víc škody než užitku, u kombíku se můžete bez jakékoliv ironie pokochat absolutně harmonickým bočním profilem auta od předu do zadu. Na to, že délka karoserie 4 838 mm je totožná s výchozím typem, působí rodinný jezevčík překvapivě subtilním dojmem. Z boku jde vpodstatě o elegantní zvětšeninu „superbizované“ oktávky kombi i s jejími základními zakřiveními a oblinami. Povedený výraz přídě ale vozu propůjčuje mnohem majestátnější dominantní dojem umocněný podmračenými hlavními světly a dlouhou kapotou.
Vzadu nepátrejte po žádných pochybných inovacích typu „twin-door“, jsou tu jen obrovská vrata do obrovského kufru a výrazně zakulacené zadní čelo s efektními koncovými světly, na kterém byl vedle modelového označení v našem případě k vidění znáček 4x4. Výrazné skosení vyznívá navíc neobvykle sportovním dojmem. Z detailů potěšila instalace plnohodnotné „ploutvičky“ radio antény, která nahradila dřívější hybrid ploutve kombinované s klasickým prutem, jaký byl k vidění u sedanu.
Prostorové orgie na druhou
Kdo někdy jel v historicky největší Škodovce lhostejno, které generace, může potvrdit, že tisíckrát omílané řeči o zhýrale naddimenzovaných prostorových možnostech interiéru mají svůj pravdivý základ. Matně si vzpomínám, že jsem si po jednom družném pivním sedánku s kolegy v časných ranních hodinách stopl Superb ve službách taxikářského poctivce a samotinký jen se svými promilemi jsem se div nebál v obrovském zadním oddílu.
Bavíme-li se čistě o prostoru pro cestující, nelze jinak než konstatovat, že změny oproti sedanu jsou zde veškeré žádné. V krátké době jsem přivykl povedenému designu přístrojové desky, která je dostatečně reprezentativní, přitom však nepůsobí nadměrně zavalitým dojmem a prostor předních pasažérů ponechává příjemně vzdušný. Z místa řidiče se hezky dívá do hlubokých tubusů dvou ústředních přístrojů s bílým podsvícením a vždy dobrou čitelností, druhým magnetem pozornosti byla rozměrná dotyková obrazovka navigace Columbus zobrazující vedle map velké množství dalších údajů o jízdě. Ovládání je podobně jako u ostatních funkčních prvků filgránsky jednoduché, tohle prostě u Volkswagen Gruppe umějí stále na jedničku. O to víc zamrzela evidentní neaktuálnost některých mapových zobrazení, při pokusném plánování notoricky známých tras se navíc mozkový trust navigace choval tu a tam poněkud chaoticky. Inu občas není nad duchaplného spolujezdce s otevřeným hledím a autoatlasem v rukách... Z myslitelných položek komfortní výbavy chyběly z aktuálních koncernových fines jen bezklíčové startování a odemykání nebo parkovací asistent, který jsme měli možnost vyzkoušet v dříve testovaném Superbu.
Vzhledem k tomu, že nám velká škodovka shodou okolností posloužila jako dopravní prostředek pro cestu za novinkami ženevského autosalonu, měl jsem možnost posoudit pohodlí poskytované pasažérům měrou vrchovatou. Zatímco prostorově si Superb nezadá se sedmičkovým bavorákem v prodloužené verzi, kvalitou sedaček ani o milimetr výš než do střední třídy nepatří. Černá kůže sice dodávala křeslům jakož i jiným partiím čalounění punc jisté exkluzivity, samo sezení už mě ohromilo méně.
Základní pozici za volantem najde řidič díky všestrannému elektrickému seřizování sedadla ještě poměrně snadno, po celou dobu cesty se mi ale nepodařilo najít takové nastavení bederní opěrky, které by mi po 100 kilometrech nepůsobilo bolest v kříži, také boční vedení mohlo být lepší a potěšil by pohyblivý nástavec sedáku, jaký má například Insignia nebo Passat. Připouštím však, že na vině nepohodlí mohlo být vrozené tvarování mé kosterní schránky...
Sedačky jsou obecně tvrdší, než by člověk u podobně zaměřeného auta čekal a zejména vzadu bych ocenil trochu komfortnější „gauč“. Co vám zadní pohovka vezme na polštáři pod zadkem, to vám vynahradí místo před koleny. Z klidného spánku s nataženýma nohama mě kolikrát nevzbudilo ani některým z kolegů zlomyslně zapnuté vyhřívání zadní sedačky. Paradoxně relativně omezenější množství prostoru se cestujícím dostává v příčném směru (Superb Combi ve výši loktů 1450 mm, Passat Variant 1520 mm), trochu útlaku se cestující nad 180 cm výšky dočkají i shora.
U sebeluxusnějšího kombíku je přirozeně středem zájmu kufr a nejinak tomu bylo i u Superbu. Páté dveře logicky postrádaly škodováckými PR materiály do nebe vynášený Twin-door, hračičkům ale bylo učiněno za dost elektrickým ovládáním otevírání víka. Jde to buď tlačítkem zevnitř, madlem na kufru nebo přímo dálkovým ovladačem. Ve stísněných garážích s nižším stropem je praktické, že stiskem příslušného knoflíku lze vyklápění stěny v mžiku zastavit. Úhel otevření každopádně nehrozí úrazem hlavy ani pro dvoumetrové postavy. I k zavírání je tu tlačítko, tentokrát na spodní hraně víka zavazadelníku.
Samotný nákladní prostor je dle očekávání velkolepý a navíc naditý řadou praktických vychytávek.Vedle už tradiční polohovatelné roletky byl na podlaze důmyslný systém kolejniček, popruhů a příček umožňující rozparcelovávat dno na různě velké „chlívečky“. Zajímavostí byla praktická LED svítilna uchytitelná pomocí magnetů na konstrukci dveří.
Základních 633 litrů prostoru pro zavazadla lze rozšířit až na mamutích 1865, chcete-li ale získat rovnou plochu, není to až tak snadné. Nezbytností je potom dvojité dno zvyšující podlahu do roviny se sklopenými opěradly, které zas nelze sklopit bez toho, abyste vyklopili kolmo do výšky sedáky. Ač by na klasickou rezervu bylo místa dost, měl testovaný kousek pod podlahou pouze neoblíbenou lepící sadu.
