Kapitoly článku:
Překvapivě živá malorážka
Jak už jsem předestřel v úvodu, s koncernovou jedna šestkou už jsem nějaký ten kilometr najezdil, takže jsem od dynamiky takto vybaveného Superbu neočekával zhola nic pozitivního, spíše jsem si představoval něco na způsob dvoulitrového naftového „piána“ (Mercedes W123 200D pozn. autora). Oproti stejně motorizované Octavii je Superb přeci jen o nějaké to kilo těžší a ani u menšího modelu tenhle motor trhání dlažebních kostek rozhodně nezpůsobuje. Zvláště neduživé bývá pak chování základního dieselového agregátu v nízkých otáčkách.
Takže sklesle startuju, řadím za jedna a... ouha, ono to jede a vůbec ne špatně! Brblám v zácpě na dvojku v koloně, otáčkoměr na jedničce nebo dokonce lehce pod, šlapu na plyn a auto se dává srdnatě do pohybu. Nevěřím svým smyslům a zkouším motor lstivě podtočit i na jiné rychlosti. Je jich obligátně jen pět (a pěkně dlouhých), což je další důvod proč by eko-Superb teoreticky neměl oplývat přílišnou chutí k životu. Šestnáctiventilovému dieselu se sice zpočátku do otáček dvakrát nechce, ale z počáteční kocoviny se dovede obdivuhodně rychle probrat a nad 1 800 otáček už energicky upaluje za vyššími metami. Řčení, že jede jako z praku sice není úplně na místě, ale skromný motůrek (pod kapotou opravdu moc místa nezabírá) práská do koní s nečekaným elánem.
Vše se přitom děje jaksi nenásilně jako by to ani nebyla žádná námaha. Turboefekt veškerý žádný a kladnému hodnocení přispívá taky velmi dobré odhlučnění, jak prostoru pro cestující, tak i zevnějšku auta. Tenhle Superb víc než kterýkoliv jiný miluje především pohodovou jízdu. I ta ale umí být dostatečně dynamická, k čemuž zdatně napomáhá solidní výkon v nižších a středních otáčkách (točivý moment 250 N.m. při 1.500 - 2.500 ot./min.) Vzhledem k použití pětikvaltu i relativně nižšímu výkonu představuje limit přirozeně dálnice. Když už se jednou k patřičnému spurtu dopracujete, není velký problém rychlost udržet, na energické pružné zrychlování si ale nechte zajít chuť. Do nicotného seznamu nedostatků jsem si poznamenal také skutečnost, že při teplotách lehce pod bodem mrazu se mi ve městě nedařilo zahřát na obvyklou provozní teplotu chladicí kapalinu - rafička dostoupila jen asi na 80 stupňů.
Unesen nečekaně příjemným jízdním projevem motoru bych málem zapomněl na jeho ekologické aspekty, tedy věc, pro kterou jsme tu dnes hlavně. Pověst (tiskové materiály výrobce) tvrdí, že Superb GreenLine by měl mít v průměru o 0,6 litrů nižší spotřebu než klasický Superb 1,6 TDI. Nejezdil jsem s ním, takže nemohu sloužit, fakt je ale ten, že náš „zelenáč“ jezdil opravdu za hubičku. Bez promyšlené snahy o economy-run jsem ve městě v průměru spotřeboval do 6,5 litru včetně stání v kolonách a krátkých jízd s nezahřátým motorem. Celkový průměr 4,7 litru dosažený v poměrech zhruba 60 % město, 20 % silnice a 20 % dálnice, je moc pěkný výsledek dělající ze Superbu GreenLine jeden z nejúspornějších vozů ve třídě, ne-li vůbec nejúspornější.
Dobrou spotřebu obligátně podporuje několik nadstandardních pomocníků. Vedle už zmiňovaných úprav karoserie, podvozku a použití gum s nízkým valivým odporem je tu systém Start-Stop vypínající motor při zastavení například na křižovatkách a také rekuperace brzdné energie. Stojí za zmínku, že Start-Stop funguje v Superbu příjemně hbitě a u tichého auta o jeho činnosti kolikrát ani nevíte. I tak jsem ho ale většinou manuálně vypínal, prostě jen pro ten přirozený pocit z ovládání auta. Prvkem, které mají i jiné Škodovky, je módní indikátor včasného řazení na displeji mezi budíky. Pokud se jím budete řídit, vězte, že zřídkakdy překročíte 1 300 otáček. Motor pod touto hranicí sice drnčí a funí, ale na rozdíl od stejného agregátu v jiných škodovkách nechcípne.
Bavíme se o ekologicky zaměřeném autě, takže nesmí chybět zmínka o produkci emisí. Produkce CO2 činí jen 114 g/km, což znamená, že Superb GreenLine tak ve své třídě patří k automobilům, které s rezervou plní emisní euro limit, stanovený na 140 g/km. Obligátní je dnes také montáž filtru pevných částic (DPF), ale jak známo, z praktického hlediska je to poněkud dvojsečná zbraň.
Tvrdší, než byste čekali
Řada lidí má velkou limuzínu resp. auto limuzinoidních rozměrů spjatou s romantickou představou o nekonečně houpavém žoviálním cestování kočárem pro pošetilé mocnáře. Jenže Superb není Citroën C6 a svezení v něm podobné naivky uvede zpátky do reality. Velká škodovka totiž bez jakýchkoliv sentimentálních cavyků tesá do zadnic svých cestujících tvrdý německý rukopis, ať se jim to líbí, nebo ne. O tuhých (nikoliv nepohodlných) sedačkách už byla řeč, kromě toho je tu festovní podvozek založený na prodloužené platformě pětkového Golfu. Ten byl v našem případě ještě o 15 mm nižší, ale pocit z pohodlí jízdy byl podobný jako u běžného Superbu, neboť ono sportovně-ekologické přiblížení k vozovce zase kompenzovalo použití „jen“ šestnáctkových pneumatik. Jak už jsme konstatovali v dřívějších testech, Superb v tomto směru absolutně nevybočuje z trendu praktikovaného u ostatních škodovek nebo jiných koncernových modelů. To mimo jiné znamená, že odpružení v bohorovném klidu absorbovalo všemožné výmoly a nerovnosti, ale pronikání občasných tupých rázů do interiéru je výraznější, než by mohlo být pozadí zhýčkaného pasažéra sedícího vpravo vzadu zdrávo.
Druhou stranu mince reprezentují agilní a jisté jízdní vlastnosti na běžných silnicích. Prosto ustrašených zásahů vypínatelného ESP auto bezpečně sleduje zvolenou stopu a až při krajně hrubém zacházení naznačí svoji vrozeně nedotáčivou charakteristiku. Citlivým rozhozením před zatáčkou lze při správném načasování docílit i přetáčivého vybočení mohutné zádě. Mírně limitující je v takových situacích vláčné řízení, které v podobně vypjatých jízdních situacích postrádalo lepší zpětnou vazbu. Ale to už je ohraná písnička.
Vycházeje z premisy, že Superb není od přírody žádný sporťák, i tak s potěšením konstatuji, že při snaze o rychlou jízdu zatáčkovitou silnicí dokáže český macek nabídnout i něco ze sportovních kratochvílí. U GreenLinu je ale samozřejmě významným limitujícím faktorem výkon motoru a i z podstaty modelu jako takového jasně vyplývá, že závodění smyslem života jeho řidiče rozhodně nebude. Když na silnici vyvstane náhlá potřeba prudkého zpomalení, můžete se spolehnout na dostatečně dimenzované kotoučové brzdy s jedovatým nástupem a nevadnoucím účinkem.