Dlouho vyhlížený common-railový motor 1,6 TDI se loni dostal i do Octavie. Stane se novým českým bestsellerem místo staré 1,9 TDI?
Kapitoly článku:
Ať se to může zdát jakkoliv neuvěřitelné, v letošním roce tomu bude rovných 14 let, co spatřila světlo první novodobá Octavia, v České kotlině svého času vůz vpravdě revoluční. Ne snad, že byl nějak krásný a technicky vyspělý, uměl ale (a stále umí) výborně zahrát na tu správnou notu léta těžce zkoušené duše českého zákazníka.
Vedle mamutího zavazdadlového prostoru se hlavním trhákem tehdy stal dnes již legendární turbodiesel 1.9 TDI, typicky v provedení s 66 kW. Dlužno podotknout, že český výrobce se uživatelem téhle „novinky“ stal jako poslední ze všech koncernových značek. Ačkoliv Volkswagen nebyl prvním, kdo přišel s technologií přímého vstřiku nafty, získal právě on díky spojení s oktávkou nehynoucí zásluhy za popularizaci naftového pohonu v českých zemích. Původní „tédéíčka“ stejně jako jejich později uplatňovaná variace se vstřikováním typu čerpadlo-tryska bodovala nízkou spotřebou a vitálním zátahem, který byl ovšem k dispozici jen v úzkém otáčkovém spektru, což mělo za následek nerovnoměrnou distribuci výkonu spojenou s charakteristickým turboefektem. V porovnání s konkurenčními turbodiesely byl zejména v poslední době sílící kritice podrobován také nekultivovaný zvukový projev motoru.
Šestnáctistovka přichází s jasným cílem navázat na osvědčenou klasiku a dále zachovat či nejlépe ještě upevnit dominantní postavení dieselových oktávek na domácím trhu. Na kolik je takový cíl reálný jsme zevrubně zkoumali v tradičním testu.
Naroubovaná příď standardu moc nesluší
Facelift druhé generace novodobé oktávky byl už motoristickou veřejností nesčetněkrát proprán horem dolem, pohaněn i do nebe vynášen. Není tedy moc co řešit, snad jen pár osobních dojmů.
Obecně mívám trochu problém s tím, když je na tvar auta, který po léta důvěrně znám nově programově naražen nepůvodní designový prvek. Že mluvím o přídi Octavie je asi jasné. Nemohu si pomoct, ale tahle partie na mě i po dvou letech produkce stále působí podobně jako „zamřížování“ předku staré dobré Felicie po roce 1998. Abych nechodil pro příklady jen do „domácí“ kuchyně, podobně smíšeně jsem vnímal třeba taky omlazený Megane první generace, nebo pokus o módní zostření hran u poslední Omegy.
Zatímco u dříve testované Octavie RS s řadou sportovních doplňků se mi nový předek celkem zamlouval, u standardního provedení bez agresivního kukuče a akčně vyhlížejícího nárazníku s LED diodami jsem narazil jen na nezáživnou proměnu, která vyvolává neodbytné přesvědčení, že jde jen o změnu pro změnu... Restylizací směrem k Superbu navíc došlo ke znatelné ztrátě už beztak nevalné svébytnosti modelu, hlavně veliká světla s vysokou maskou činí vůz opticky poněkud neforemným.
Z detailů, které mi u testovaného provedení k srdci nepřilnuly, musím zmínit prapodivný hybrid klasického prutu antény naroubovaného na modernější „ploutvičku“, která jindy plní příjímací funkci odděleně. O tom, že máte co do činění jen s jedna šestkou a ne jedna devítkou či dvoulitrem nic nevyzradí obecný štítek TDI na kufru, bezpečným poznávacím znamením je ale jediná koncovka výfuku. Testované Oktávce musím pochválit velmi elegantní metalízu v bordó odstínu.
Nic nového pod střechou
Také obývací pokoj dvojkové oktávky znají tisíce českých řidičů více než důvěrně a stranou tak můžeme nechat ohrané (leč pravdivé) chvalozpěvy na olbřímí skladiště zavazadel či žehrání na stísněný prostor na zadních sedadlech. To, že se jednalo o předváděcí respektive novinářský vůz bylo jasně patrné z jedné tuze nepraktické věci, jejíž jméno zní světlé čalounění. Popravdě řečeno mi není úplně jasné, jak by se běžnému uživateli (tedy nikoliv majiteli maxipsa Fíka ani naopak sterilnímu krajskému hygienikovi) mohlo podařit dlouhodoběji udržet poskvrněnost potahů v únosné míře aniž by týden co týden musel navštěvovat čistírnu interiérů. Stačilo totiž, že při testu pár dní pršelo a krémově sametové koberečky byly zralé na hloubkové čištění... Estetická stránka jinak samozřejmě působí hodnotným dojmem, zvláště když jsou sedadla potažena dvojkombinací látky (uprostřed) a kůže (na okrajích).
Sezení vpředu žádné novum nepřinášelo, takže řekněme rovnou, že jde o lepší průměr ale nic víc. Potutelně jsem se musel pousmát nad „dřevěnými“ plastovými dekory na přístrojové desce a dveřních výplních, které svým odstínem i provedením úspěšně vyvolávaly reminiscenci na polovinu devadesátých let. Nechyběl už tradiční „úsměv“ ve středu čtyřramenného volantu.
Střed přístrojovky zaujímal displej navigace Amundsen, která svojí o 41 000,- Kč nižší cenou představuje zajímavou alternativu legendami opředeného Columba. Ovládání je sice o něco zapeklitější a displej menší, funkčnost ale nijak zásadně neutrpěla a Amundsen se v neposlední řadě také tolik nekrade. Facelift potěšil většími vnějšími zrcátky přejatými ze Superbu nebo v našem případě třeba také zcela triviálním ovládaním palubního „kompjůtru“ tlačítky na příčce volantu podobně jako u jiných koncernových vozů.
