O Insignii bylo napsáno již mnoho chvály. Přesvědčí o svých kvalitách i v provední Sports Tourer s přeplňovanou benzínovou 1,6?
Kapitoly článku:
Dohnat a předehnat
S Insignií se Opel, zmítaný díky svému mateřskému GM ekonomickou krizí, ve své hodině dvanácté (nebo tak nějak okolo ní) vydal poněkud jiným směrem, než byli zákazníci rüsselsheimského výrobce doposud zvyklí. Nové auto, které není ani Vectrou ani Omegou, nabídlo elegantní zevnějšek, sofistikovaný interiér i dostatek radosti pod kapotou. Jaká to změna proti svým poněkud usedlým předchůdcům s druhdy problematickou spolehlivostí. Tou si ani u Insignie zatím nemůžeme být jisti, ale výrobce o ní zjevně přesvědčen je, když ji nyní zaštiťuje šestiletou zárukou.
Výsledkem tohoto nepopiratelného pokroku je mimo jiné prestižní ocenění evropského auta roku 2009, kterého se Opelu dostalo po dlouhých 22 letech (naposledy jej získala Omega v roce 1987). Logicky ale nezůstalo jen u základního sedanu nebo chcete-li notchbacku. Náročný konzument výrobků předních světových automobilek si již zvykl, že vozy kombi střední třídy už dávno nejsou jen pouhými praktickými provedeními velkých rodinných sedanů, ale stále více se proměňují na rozměrné mondénní křižníky elegantních tvarů s většími či menšími náznaky sportovního ducha.
Praotcem - pionýrem tohoto stylu bylo před dvěma desetiletími BMW Touring řady 5, které bylo zvláště v proslulé variantě M5 proklatě rychlým dostavníkem. Přes vnější sportovní nádech byl přesto jeho vnitřní prostor velkolepý. Skutečnou rodnou matkou dnešních „stejšnů“ byla až Alfa Romeo 156 Sport Wagon z roku 1999. Rukopis Waltera de Silvy dodnes nezestárl, a tak je stále tu a tam možné potkat toto auto odkazující svojí svažující se střechou a maskovanými klikami zadních dveří na vozy kupé. Takřka fatální daní za krásný zevnějšek byl ale malý kufr, co potom s takovým kombi?
Uplynulo pár let a auta navazující svojí filozofií (i když povětšinou přeci jen praktičtější) na odkaz někdejšího exota se mají čile k světu a co do firemní hiearchie se často stávají minimálně rovnocennými partnery mateřských modelů. Není snad nutné ani připomínat jména jako Honda Accord Tourer, Mazda 6 Wagon, Ford Mondeo, Audi A4 Avant, Peugeot 407 SW či opět jako přízrak Alfa 159 Sport Wagon. O své místo na slunci mezi všemi těmito více či méně úspěšnými hráči s estetickým cítěním zákazníků přijíždí nyní soupeřit i Opel Insignia Sports Tourer. Zevrubnému zkoumání jsme podrobili variantu Sport Family s přeplňovaným šestnáctistovkovým turbobenzínem.
Kdeže loňské karosářské sněhy jsou...
Při prvním pohledu na vyzývavou karoserii nadanou nevšední elegancí s provokativní malou špetkou vulgárnosti jako by se staromilci chtělo zvolat:“Kdes ty, stěhováku Ople Omego Caravan? A ty šedá myško Opele Vectro Caravan?“. Ano přátelé, s těmito zasloužilými firemními relikviemi nemá design Insignie zhola nic společného a troufám si říct, že je to tak jedině správně.
Pohledem do tabulek sice zjistíte, že se délka auta povážlivě blíží pěti metrům (4908 mm), ale na přepravu několika těl naložených v sudech s formaldehydem na Orlickou přehradu mohou pochybní dopravci tohoto nákladu zapomenout a raději objednat méně nápadnou Š1203. Od pohledu byste takovou délku nehádali, protože je umně maskována do množství oblin prolínajících se s nápaditými prolisy, zejména ten dlouhý boční ve tvaru sáněk rohatek se mi velmi líbil.
Od impozantní přídě, která je z důvody ochrany chodců při kolizi poněkud vyšší, prochází celou délkou auta až k zádi šípovitý zlom. Zadní partie je vůbec zajímavá. Tvar rozměrných světel protažených do boku se snad mimoděk dosti podobá konkurenčnímu Accordu, odklápění celé zadní stěny pro vstup do zavazadelníku zase vyvolává reminiscenci na vjezd do útrob velkého námořního trajektu. Když už se nákladový prostor odhalí v plné kráse, můžeme konstatovat, že to za čím se ukrývá jsou opravdu pořádná vrata, jejichž tloušťka si nezadá s dvířky od pořádně velkého trezoru.
Zůstaneme-li ještě v zadním traktu, stojí rozhodně za zmínku zdvojení zadních blinkrů a koncových světel. Víko kufru se totiž otevírá s veškerým světelným arzenálem a výrobce chtěl pasažéry ochránit před nebezpečím při zastavení neosvětleného auta na rušné noční silnici. Vtipné je, že podíváme-li se po odklopení víka na vstupní otvor s náhradními světly důkladněji, působí s minimální dávkou představivosti dojmem zadní siluety Fiatu 500. Výsledný efekt z uhrančivé karoserie testovaného kusu ještě dokreslovala svalnatá kola o průměru 19 palců s proklatě nízkým profilem a vystupujícími ráfky.
