Žádné jihokorejské plácnutí do vody, ale propracovaný sportovní vůz pro každodenní ježdění?
Kapitoly článku:
Dvoudveřový Hyundai s prostým názvem Coupe má nač navazovat. Tradici dvoudvéřových, lehkých a cenově dostupných kupé zahájil typ Scoupe v roce 1989, který vycházel z tehdejšího modelu Pony. Znamenal obchodní úspěch po celém světě, protože světové automobilky mu do cesty nestavěly mnoho konkurentů.
V roce 1996 přišla další, výrazně zaoblená generace, jež stanula na podvozku větší Lantry, a její jméno se z krkolomného Scoupe změnilo na jednoduché Coupe. Tehdejší model byl oproti svému předchůdci výrazně zaoblený a některé jeho rysy včetně zvedající se linie horní hrany zadních blatníků můžeme pozorovat i na současné generaci. Od té chvíle si model Coupe začal tříbit charakter, o čtyři roky později přišel facelift s rozevlátou přídí s desítkou samostatných světelných zdrojů, jemuž se dnes někdy přezdívá „plastelína“. Modernizace typu Coupe kráčely ruku v ruce s trendy u ostatních modelů značky a již krátce po „plastelíně“ zde bylo výrazně modernizované kupé s ostřejšími a nadčasovějšími rysy, přibližující jej ostatním dobovým produktům značky Hyundai.
Coupe z této generace prošlo naším testem. Mezi jeho nejvýznamnější novinky ale patří dvoulitrový čtyřválec s variabilním časováním ventilů CVVT, který se pod kapotou zabydlel v půli roku 2003. Ve faceliftovaném provedení z loňska se Coupe vyrábí dodnes, ačkoli vše nasvědčuje tomu, že letošní rok pro něj bude rokem posledním.
Typický profil
Hyundai Coupé si v testované generaci zachovalo své specifické proporce a linie, v nichž bychom jen ztěží hledali inspiraci jinými vozy, vyjma těch ze stáje Hyundai. Křivky karosérie se narovnaly a zjednodušily, vysoká a dále stoupající spodní hrana bočního zasklení však zůstala zachována. To se týká také hranatější přídě s velkými sdruženými světlomety, tvarovanými možná trochu ve stylu Toyoty Supry, která však působí nadčasověji. Reflektory jsou kryty čirým plastem, po stranách mají rozměrné, čistě oranžové blinkry a oddělené zdroje pro potkávací a dálková světla. Nevyznačují se sice účinností, ale ty potkávací díky projektorové technice produkují dobře rozložené a jasně ohraničené světlo.
Přední převis je v rámci tradice a optimální trakce vpředu uloženého motoru dlouhý. Kapota mezi velkými světlomety sestupuje hlubokými prolisy k úzké, zdvojené štěrbině, ale hlavní otvory pro přívod vzduchu k chladičům jsou v předním spoileru. Tam po stranách ve svém mohutném žebrování hostí i kulaté mlhovky. Kapota se zdvihá na plynových vzpěrách. S ostrými rysy karosérie celkem ladí velká zpětná zrcátka, která však dle našeho názoru působí příliš nemotorně. Náznaky „lízátka“ po stranách spoileru se opticky přenáší do tvarování prahů.
Vyvážený a svérázný vzhled
Rozměrné plochy boků jsou oživeny vkusně zakomponovanými „žábrami“ za předními koly, které jsou však díky svému zaslepení bohužel pouze optickým prvkem. Okna ve dveřích jsou bezrámová a po svém spuštění podporují vzezření vozu coby „dospělého sporťáku“. Zadní blatníky jsou rozšířeny snad až příliš a kola jsou v nich poněkud zapuštěna. Zadní sdružená světla jsou koncipována podobně jako u jiných vozů Hyundai z té doby, mlhovky jsou opět vyčleněny do nárazníku. Jeho spodní část svými příčkami navazuje na přední spoiler a po stranách z ní vystupují dvě mohutné a působivé koncovky zdvojené výfukové soustavy.
Také celá záď působí velmi vyváženým a dynamickým dojmem. Pod decentním spoilerem je integrováno třetí brzdové světlo. V levém zadním blatníku se nachází víčko palvové nádrže, jež se odjišťuje zevnitř a na pohled působí jako „rychlouzávěr“ včetně skutečných imbusů.
