Ve většině zemí to není problém, ale například ve Španělsku za to můžete dostat pokutu 4800 korun a ve Velké Británii by vás to mohlo stát kolem 2800 korun.

Fotogalerie

Test Mercedes E240: cestování vyšší třídou?

Jiří Duchoň

31. července 2007 • 0:09

Po osmi letech provozu klesla cena této pro většinu z nás dříve nedostupné limuzíny na osminu. Stojí tento krasavec stále za hřích?

Kapitoly článku:

Úvodem

Rok 1995 byl pro vyšší střední třídu nebývale bohatý. Světu byly představeny třeba Lancia Kappa, nové BMW řady 5, ale také dlouho očekávaný Mercedes-Benz třídy E. Podobně jako u mnichovského konkurenta byl i nový Mercedes třídy E modelového označení W 210 pouze důkladnou evolucí svého předchůdce v podobě typu W 124, do té doby jednoho z nejlepších a prodejně nejúspěšnějších mercedesů všech dob.

Modernizace to však byla zásadní. Vůz nepatrně narostl ve všech ohledech, do základní výbavy pronikly čtyři airbagy, protiprokluzový systém, dálkové ovládání centrálního zamykání s elektronickým klíčkem nebo třetí brzdové světlo. Oproti očekávání si však do standardní výbavy cestu nenašly třeba klimatizace nebo regulovatelná tuhost bederní části řidičova opěradla či stavitelný volant, což byly prvky obvyklé v evropské střední třídě již od počátku devadesátých let. Pozměněna byla zadní víceprvková náprava s pasivním přiřizováním i náprava přední, uložená v pomocném rámu. Dostala extrémně vysoké těhlice, ale především ve voze Mercedes vůbec poprvé použité hřebenové řízení, které po letech nahradilo osvědčený šnekový převod s oběhem kuliček. 65% karosérie bylo opatřeno galvanizací, chránící proti korozi.

Nabídka verzí

Mercedes-Benz řady E z generace W 210 byl od roku 1995 až do roku 2002 v nabídce ve třech stupních výbavy Classic, Elegance a Avantgarde, které se lišily ani ne tolik svojí výbavou, jako spíše zaměřením na komfort (Elegance) nebo „do sportovna” (Avantgarde). Zato nabídka motorů, zprvu většinou vycházející z řady W 124, se postupem výroby změnila takřka k nepoznání. Jediným motorem, vyráběným až do konce téměř beze změny, byl základní zážehový dvoulitrový čtyřválec s rozvodem DOHC. Do roku 1995 nastoupily motory v tomto složení. Zážehové čtyřválce se čtyřventilovými rozvody - 2,0 l (E 200) 100 kW/190 N.m, 2,3 l (E 230) 110 kW/220 N.m, šestiválce 2,8 l (E 280) 142 kW/270 N.m, 3,2 l (E 320) 162 kW/315 N.m a osmiválec 4,2 l (E 420) 205 kW/400 N.m. Vznětové čtyřventilové s nepřímým vstřikováním - 2,2 l (E 220D) 70 kW/150 N.m, šestiválec 3,0 l (E 300D) 100 kW/210 N.m a nový přímovstřikový pětiválec s dvouventilovým rozvodem 3,0 l (E 290 TD) 95 kW/300 N.m. Zaváděcí cena na našem trhu byla zhruba 1 160 000 Kč za provedení E 220 D Classic a před příchodem prestižní verze E 50 AMG vrcholila o milion výše za osmiválcovou verzi E 420.

Jak již bylo řečeno, nabídka motorů se během sedmi let výroby řady W 210 postupně obměňovala. Záhy se začaly objevovat třeba vrcholný pětiápůllitrový osmiválec E55 pro AMG (260 kW/530 N.m), vznětové čtyřválce E 200 CDI a 220 CDI s přímým vstřikováním common-rail (spolu s Alfou Romeo v osobních vozech vůbec poprvé!) nebo nová generace šesti a osmiválců, z nichž jedním z prvních byl vidlicový šestiválec E 240 s výkonem 125 kW a točivým momentem 225 N.m, který nahradil čtyřválec podobného objemu a poháněl také vůz, který prošel naším testem. Navíc byly jednotlivé pohonné jednotky postupně modernizovány, takže například třílitrový turbodiesel odcházel do výslužby s výkonem 130 kW a točivým momentem až 330 N.m.

Nadčasová elegance, nebo sterilita?

Jednoduché a hranaté tvary předchozího sedanu W 124 byly u řady W 210 v podstatě zachovány, ale výrazně uhlazeny. Přední část dostala nižší masku, ale především dva páry nestejně velkých oválných reflektorů. Ty větší u bočního obrysu karosérie sdružují paraboly pro hlavní světlomety a blinkry, menší světla slouží jako přídavná dálková a hostí také žárovky obrysovek. Těm lze vytknout jejich umístění blízko podélné osy vozu, takže potmě dostatečně neoznačují jeho okraje. Ve spodní části předního nárazníku jsou umístěny mlhovky. O stírání čelního skla se stará jediný, poměrně těžký stěrač, který však díky svému uchycení na vačce zvládá bez potíží stírat většinu plochy okna. Jeho kmity například při stání na křižovatce vyvolávají drobné kývání celého vozu. Nezbytnou dominantou přídě je pružně uložená trojcípá hvězda, která řidiči neustále připomíná, v jakém že to sedí autě. Vnější zpětná zrcátka jsou lakována v barvě karosérie a jejich skla jsou vyrobena z materiálu pasivně chránícího proti oslnění od vzadu jedoucích vozidel, nicméně jejich plocha není nikterak velká.

Karosérie je prosta jakýchkoli excesů. Díky tomu lze její vzhled označit za nadčasový, ale zároveň poněkud „bezvýrazový”. Upřít jí nelze vyváženou eleganci, ale především vynikající aerodynamiku, index odporu vzduchu je totiž pouze 0,27. Po jízdě v dešti jsem díky tomu ocenil nejen minimální špinivost boků, ale především dokonale laminární proudění vzduchu v oblasti zadních blatníků a sloupků. Boky karosérie jsou hladké a narušuje je pouze masivní otěrová lišta, vinoucí se i přes nárazníky dokola vozu. Cestující ocení velkou zasklenou plochu. Ani záď nepopírá návaznost na předchozí generaci W 124. Kromě couvacích světel, uložených spolu s mlhovkami na výklopném víku, jsou celé sdružené lampy laděny do červena a decentním výčnělkem zasahují do zadních blatníků.

Použitá originální patnáctipalcová litá kola vozu sluší, dotvářejí dojem elegance, ale nikoli dravosti. A ruku na srdce: Mercedes řady W 210 žádný velký dravec není.