Kapitoly článku:
V testované variantě F Sport se po vyšplhání za malý tříramenný volant ocitnete ve sportovně tvarovaném sedadle s poměrně výraznými bočnicemi. Přístrojový štít spoléhá na obvyklou sestavu dvou hlavních a dvou doplňkových ukazatelů, mezi kterými našel místo barevný informační displej. Levý „budík“ má ale místo stupnice otáčkoměru ukazatel okamžitého hospodaření s energií. Alespoň v základním nastavení.
Čtvero jízdních režimů
Lexus NX300h je totiž vybaven voličem jízdních režimů. Když otočíte ovladačem na středové konzole doleva, aktivujte ultraúsporný režim Eco. Vpravo od středové polohy jsou dva ostřější módy – Sport a Sport+. V nich se mění nejen odezva hnacího řetězce, ale také adaptivních tlumičů pérování. A levý budík, o kterém byla před chvílí řeč, se jako kouzlem změní v otáčkoměr s červenou stupnicí.
Otočný přepínač jízdních režimů; bezdrátové dobíjení mobilů; touchpad pro obsluhu infotainmentového systému
Na středové konzole najdete schránku s prostorem pro bezdrátové dobíjení mobilních telefonů, které takovou funkci podporují, vyjímatelné kosmetické zrcátko a také nové ovládací rozhraní multimediálního systému. Namísto nešikovné dřívější „myši“ je to „Lexus Remote Touch Interface“, dotyková ploška neboli touchpad.
Má hmatovou zpětnou vazbu a kurzor na hlavní obrazovce se automaticky přitahuje k nejbližšímu ovládacímu prvku, do jehož blízkosti prstem zabloudíte. Ovládání některých složitějších funkcí je proto snazší než u čistě dotykových displejů, ale mnohem obtížnější než u systémů s otočným ovladačem. Pokud totiž nejedete konstantní rychlostí po kvalitní rovné silnici, neubráníte se spoustě zbytečných pohybů prstu a následného těkání kurzoru po celém displeji.
Lexus mohl raději zapracovat na grafickém rozhraní. Některé obrazovky jsou lehce přebarvené, v jádru však zůstává letitá – a uživatelsky notně nepřívětivá – navigace.
Česky umí, ale…
Téměř u všech značek, které se rozhodly svoje palubní systémy počeštit, si stěžujeme na kvalitu a důslednost lokalizace. Lexus NX nebude výjimkou. Na vyloženě matoucí překlady jsme tentokrát nenarazili, ale některé výrazy jsou přinejmenším pramálo elegantní. Například „Průměrný“ ve smyslu „Průměrná spotřeba“. Je vidět, že ani v tomto případě překladatel neměl možnost vidět, v jakém kontextu se budou jednotlivé řetězce zobrazovat, a před uvolněním do sériových aut neproběhla důsledná kontrola rodilými mluvčími.
Na informačním displeji uprostřed přístrojového štítu najdete mimo jiné grafický ukazetel příčného a podélného zrychlení; některé obrazovky hlavního displeje vídáme už léta v prakticky nezměnené podobě
Lokalizace je navíc neúplná. Na hlavní obrazovce narazíte na angličtinu jen místy, na středovém displeji v přístrojovém štítu naopak zůstala nepřeložena většina obrazovek. A nedotažené jsou i hlasové pokyny navigace, takže dostáváte bilingvní instrukce: „Za dvě stě metrů zabočte vpravo na eleven thousand one hundred thirteen“. Nesmírně užitečné, uvážíme-li, že do češtiny si systém přepnou hlavně ti zákazníci, kteří žádnému ze světových jazyků nerozumějí.
Hledej, šmudlo
A dokud kritizujeme, rovnou zmíníme i další tradiční slabinu Lexusu – tlačítka rozházená po palubní desce bez ladu a skladu. Ovládání ventilace, klimatizace a ventilace je úhledně sešikované v horní části středového panelu. Další tlačítka jsou ale vlevo i vpravo pod volantem na místech, kde na ně za jízdy opravdu nevidíte.
Materiály i jejich zpracování jsou většinou skvělé, ale umístění některých tlačítek působí dojmem, že si na ně konstruktéři vzpomněli až dodatečně
Abychom výše řečené zasadili do souvislostí, je třeba říct, že na ovládání multimediálního systému si zvyknete a polohu jednotlivých neviditelných tlačítek se prsty časem naučí. Zároveň však platí, že všechny tři německé značky mají tyto věci vyřešené elegantnějším, ergonomicky vhodnějším a uživatelsky příjemnějším způsobem.
Hodnocení prostornosti interiéru si necháme na jednu z posledních kapitol. V té následující se půjdeme konečně svézt.