Test Honda Accord 2,2 i-CTDI: pan Nedoceněný

Kapitoly článku:

• Tradičně dobrý zvuk, Nabízené verze, Mezi nespravedlivě zneuznanými?
• Facelift a specifika Toureru, Nadčasový vzhled, Zkoušený vůz
• Funkční i elegantní interiér, Zavazadelník nevšedních vlastností
• Vše pro řidiče, Na silnici, A ven!
• Pohledem obchodníka, Základní technické údaje, Naměřené hodnoty
• Kompletní fotogalerie

---

Tradičně dobrý zvuk

Na začátku 90. let si Honda uvědomovala, že chce-li být cenově konkurenceschopná na evropském trhu, musí své vozy začít vyrábět přímo v Evropě. Prvním modelem vyráběným od roku 1992 v továrně v britském Swindonu byl Accord páté generace v podobě čtyřdveřového sedanu. Na evropském trhu byl doplněn ještě variantami kombi a kupé, které se však dovážely z továren v USA.

Pro Hondu to znamenalo další krok vpřed, Accordy ale již tehdy patřily k respektovaným představitelům střední třídy, kteří osloví především svým sportovním akcentem. Tento punc neztrácejí ani s aktuální generací, s povděkem je třeba kvitovat skutečnost, že se vždy jednalo o stroje, jejichž „sportovnost“ byla v rovnováze s ostatními parametry včetně nároků na komfort, spolehlivost a prostornost. Accordy u nás přesto nikdy nepatřily k „tuctovkám“, a důvodů k tomuto jevu byla celá řada.

Ne každého oslovoval nekonvenční design, jiné odrazovala vyšší cena vozů i náhradních dílů (společná japonským značkám, ale nejen těm), dalším prostě chyběla odvaha sáhnout po něčem „jiném“ či možnost náležitě svůj vůz „vyzdobit“ příplatkovou výbavou. A tyto skutečnosti jsou společné prakticky všem generacím Accordu. V „ojetinách“ jsme vám dosud nabídli podrobné testy vozů 5. generace (2,0i LS) a 6. generace (2,0i VTEC ES aut.), generaci sedmou ve své původní, předfaceliftované podobě jsme vám představili v testech naftového kombíku Tourer a sedanu se zážehovým motorem 2,4 l. Ale jak si povede Accord „7“ po čtyřech letech provozu a náběhu bezmála 125 000 Km?

Nabízené verze

Automobilka Honda se svými ambicemi na evropských trzích již od počátku devadesátých let nijak netajila, přesto dlouho otálela s představením skutečně konkurenceschopného vznětového motoru, jenž by chřtán evropské poptávky uspokojil kultivovaností chodu, výkonem, spolehlivostí a spotřebou (hlučný, přímovstřikový čtyřválec 2,0 TD s rozvodem OHC z produkce Roveru ponechme stranou). Přesto se zájemci o dieselovou Hondu nakonec dočkali, podobně jako teprve nedávno milovníci Subaru: sedmá generace Accordu, dodávaná jako čtyřdveřový sedan a pětidveřové kombi, byla k mání také se čtyřválcem 2,2 i-CTDi, jenž ve většině parametrů svoji konkurenci překonal. Kromě této pohonné jednotky bylo možno objednat pro Accord také zážehové čtyřválce 2,0/114 kW a 2,4/140 kW s tradičními proměnnými rozvody i-VTEC.

Nejlevnější verzí byla u nás, bez ohledu na zvolený typ karoserie, kombinace 2,0i Comfort, jež ve své standardní výbavě nesla například ABS s EBD, čtveřici airbagů, dálkově ovládané centrální zamykání, automatickou dvojtónovou klimatizaci nebo rádio s ovládáním na volantu, připlatit si bylo možno prakticky jen za přední mlhovky, litá kola nebo střešní ližiny (pro Tourer). Silnější „benzín“ byl k mání pouze s výbavou Executive, jež vynikala především stabilizací VSA, světlomety HID, střešním oknem, elektricky ovládanými „pátými dveřmi“, tempomatem, dešťovým senzorem nebo litými koly.

Jen „diesel“ bylo možno kombinovat se stupni Sport a Exclusive. Sport byl pro jednotku 2,2 i-CTDi specifickým, vycházel z verze Comfort, ale oproti němu se vyznačoval třeba alarmem, tempomatem, hliníkovými koly, dešťovým senzorem nebo koženým obkladem volantu a hlavice řadicí páky.

      

Mezi nespravedlivě zneuznanými?

Model Accordu ve své sedmé generaci a v naftovém provedení nepatří v našich inzertních rubrikách ani na silnicích k příliš obvyklým zjevům, jak se ale zdá, situaci pomalu mění dovozy ojetin ze zahraničí. Byl totiž oproti svým konkurentům ve střední třídě dosti drahý, stál vysoko přes 800 000 Kč, čímž se zařadil mezi oba benzínové motory, nemluvě o poněkud hranatém desginu. To bychom ale dosti předbíhali, jisté je, že v inzertních rubrikách najdete sedmou generaci Accordu v podstatně menších počtech. Oproti takovému Passatu Variant přitom Accord Tourer nabízí podstatně lepší jízdní vlastnosti a variabilnější interiér, byl však dražší a seznam příplatkové výbavy byl trestuhodně krátký. S Fordem Mondeo Combi si v otázce jízdních vlastností ani využitelnosti interiéru nezadal (přesto šlo přeci jen o něco „řidičtější“ vůz), nicméně jej v očích řady motoristů překonával agresivnějším designem a kvalitněji působícím interiérem. Ale na omezené možnosti dovybavování asijských automobilů, u nichž jsou dodnes dány více méně pevně dané výbavové stupně, jsme si již (ač neradi) zvykli.