Kapitoly článku:
Nabízené verze
Mondeo druhé generace bylo dodáváno ve třech karosářských verzích a zprvu ve stupních výbavy Core, Trend a Ghia, po modernizaci v roce 2003 rozšířených na Core, Trend, Sport, Ghia a ST220. Na sklonku kariéry přibyly ještě Titanium a Titanium X. Mezi benzínovými motory Duratec a Duratec-HE vynikaly moderní přímovstřikový 1,8 SCI/96 kW (na trhu s ojetinami se vyskytuje minimálně) a výkonný šestiválec 3,0 V6/166 kW (226 koní), vyhrazený pro verzi ST220. Skromnější motoristé měli k dispozici „osmnáctistovku“ s výkonem 81 kW (pro Core) a 92 kW (pro Trend), „dvoulitr“ o výkonu 107 kW a šestiválce 2,5 l/125 kW a 3,0 l/150 kW. Zajímavější to bylo mezi nafťáky. Základem byly dvoulitrové přímovstřikové čtyřválce s výkonem 66 a 85 kW, záhy doplněné prvním comon-railem TDCI o podobném objemu a s výkony 85 a 96 kW. V závěru produkce dostalo Mondeo druhé generace motor TDCI převrtaný na 2,2 l, který dával až 114 kW a točivý moment dosahoval 360 Nm. Zprvu byly všechny motory doplněny modifikovanou pětistupňovou převodovkou MTX75 s manuálním řazením a zážehový dvoulitr i čtyřstupňovým automatem. Šestistupňové manuální skříně postupně pronikaly mezi vznětové jednotky (TDDI bylo postupně vypouštěno), šestiválce a k jednotce 1,8 SCI. Pro motory 2,5 V6 a 2,0 TDCI/96 kW byly časem dostupné i pětistupňové automaty s možností přímého řazení. Takřka všechny motory byly vybaveny rozvody hnanými bezúdržbovými řetězy.
Spolehlivost
Ford Mondeo druhé generace patří dle statistik ve střední třídě do lepšího průměru. Celkově se jedná o robustní automobily, jež nemají žádnou výraznější slabinu nebo častěji se opakjící závadu. U vozů z prvních let výroby se mohou ozývat zvláštní zvuky od zadních kol, jež jsou projevem nekvalitních silentbloků. Ložiska kol, elektronika i řízení se jeví jako velmi odolné, trvanlivost silentbloků a tlumičů do značné míry závisí na způsobu ježdění a stavu vozovek. Zaznamenány byly předčasně dosluhující závěsy motorů a koroze ve spodní části bočních dveří, jež je důsledkem použití nevhodných tmelů při výrobě a byl jí v těchto místech napaden i testovaný vůz. Jinak lze antikorozní úpravu hodnotit jako velmi dobrou.
S odstupem času lze popsat přednosti a nevýhody vznětových jednotek TDDI a TDCI. Starší TDDI má tvrdší a hlučnější chod a o něco vyšší spotřebu, je však mimořádně spolehlivý a vstřikovací systém s klasickým rotačním čerpadlem Bosch nevykazuje poruchy. Jednotky TDCI mají naopak klidnější a tišší chod a lepší zátah v celém spektru otáček, zdrojem potíží však zvláště u prvních vozů byl vstřikovací systém Delphi. Proto se doporučuje na trhu s ojetinami vahledávat spíše motory TDCI vestavěné ve vozech po faceliftu v roce 2003. Skutečností je, že oprava vadných vstřikovačů již dnes není zdaleka tak nákladnou jakou byla v minulosti.
Pohled zvenčí
Jak již bylo řečeno výše, Mondeo druhé generace bylo proti svému předchůdci revolucí a vyjma modré elipsy na jeho kabátě nenaleznete jediný prvek kontinuity. Chromované díly nacházíme jen vyjímečně, a to především na nepůvodní masce, která však tvoří působivou dominantu jinak celkem nudné přídě. Otěrové lišty na náraznících jsou černé, na dveřích pak lakované, černé plastové obklady se nachází i na spodních okrajích obou nárazníků. Okraje masky sousedí s velkými reflektory, jež pod svými čirými kryty hostí oddělené paraboly pro potkávací a dálková světla a na vnějších okrajích též kulaté parkovačky a blinkry.
Karosérie se vyznačuje velkou zasklenou plochou, jež umožňuje překvapivě dobrý výhled do všech směrů. V tomto ohledu je nové Mondeo třetí generace dle našeho názoru krůčkem zpět. Mondeo generace druhé má kolem mírně vytažených blatníků výrazné prolisy, jež patří k prvkům Fordova „new edge“ designu. I přes mohutné rozměry působí Mondeo lehkým a vyváženým dojmem. Zadní sdružená světla mají kruhově orientované obrysovky, složené ze tří žárovek na každé straně. Pětipaprsková litá kola nenesla značku Ford, ale vozu slušela. Při špatném počasí se boky karosérie špinily takřka pouze do výše dveřních ochranných lišt.
