Motorová tříkolka, to je dnes pro nás jen ukázka slepé uličky v rámci rozvoje automobilizmu. Ale i když automobil vzešel z klasických, čtyřkolových kočárů, uvědomme si, že i Benzův motor byl prvně vestavěn do podvozku tříkolky…
Kouzlo tří stop
Povaha automobilu a jeho základní rysy se prakticky ustálily již v prvních letech dvacátého století. Dvoustopá povaha stroje určeného k přepravě posádky nebo nákladu byla dána důvěrou ve čtyřnohý stůl, který se však oproti tomu třínohému může viklat, navíc pouze ten třínohý je skutečně stabilní a o dobrou čtvrtinu opěrných prvků jednodušší.
Cugnotůb parostroj z roku 1769 / Phänomobil (1912) / Užitkový Knox - Martin
Ačkoli svět z pochopitelných důvodů ovládla čtyřkolová vozidla, tři stopy vábily konstruktéry i veřejnost odnepaměti. Tříkolky mají o čtvrtinu méně kol a závěsů, jsou tedy lehčí a uvezou relativně více nákladu. Výhody tří kol přetrvávají dodnes, kdy jsou v některých zemích tato vozidla daňově zvýhodňována. Mezi nevýhody lze považovat obtížnou řiditelnost a stabilitu při dynamické jízdě (ať je již liché kolo vpředu, nebo vzadu) i brzditelnost.
V závislosti na jízdních podmínkách se přitom u tříkolého vozidla mění rozložení celkové hmotnosti výrazněji než u „čtyřkolky“. Nemluvě o tom, že třístopé vozidlo se obtížněji vyhýbá nástrahám rozbitých vozovek. Zvláště řešení s poháněným a řiditelným, jediným kolem vpředu nám dnes může připadat navýsost nepraktické, nicméně již Cugnot osadil v roce 1769 svoji tříkolku ohromným parním strojem nad předním a zároveň řídicím kolem.
Britské Relianty 10CWT a Robin a americká půltuna Trivan pennsylvánské továrny Roustabout
Poměrně nové tříkolky Piaggio a Daihatsu Midget, vpravo pak indická licence Bajaj Tempo
Toto řešení přitom ve spojení s motorem s vnitřním spalováním přečkalo až do hloubi dvacátého století a ani v těchto dnech nelze například díky tříkolkám Piaggio toto řešení považovat za mrtvé. Za příklad poslouží produkty továren Knox, Auto Carrier nebo Phänomobil. Je navíc třeba zdůraznit, že na konci devatenáctého století vlastně neexistovalo žádné „standardní konstrukční řešení“, takže lze v historických análech dohledat tříkolky s pohonem předního kola, jednoho z kol zadních nebo dvojice předních kol, kdy to zadní zůstávalo vlečeným.
A právě tato skutečnost tříkolky vždy přibližovala motocyklům s postranním vozíkem, přičemž právě tímto prismatem jsou v řadě zemí tříkolky vnímány pouze coby deriváty sidecarů.
Německé Tempo útočí
Mezi nejpozoruhodnější a obchodně nejúspěšnější třístopá užitková vozidla patří bezesporu Tempo, vyráběné společností Vida und Sohn Tempo Werke GmbH založenou roku 1924 Oscarem Vidalem v Hamburgu. Ve své době Tempo vyrábělo především čtyř, resp. tříkolové dodávky Matador a Hanseat. Během čtyřicátých let se v Hamburgu soustředili na výrobu tříkolek zaměřených na válečné potřeby, model Hanseat se přitom představil již v roce 1933.
Stroje Tempo Hanseat se nabízely v celé řadě užitkových verzí
Po válce začala hvězda Tempa zapadat, jeho labutí písní se staly série strojů 80 a 86 vycházející ze základu Land Rover a určené k službám pohraniční policie západní části Německa. Tříkolové stroje Hanseat již nebyly sto plnit požadavky nové doby. V roce 1958 však byla spuštěna jejich licenční výroba v továrnách indické společnosti Bajaj Ltd. (existuje dodnes, ovšem pod názvem Force Motors Ltd).
Nenáročné a levné tříkolky Bajaj Hanseat slavily nečekaný úspěch především jako rozvážkové stroje a ve výrobě se bez zásadních modernizací udržely až do roku 2000. Licenční výroba běžela rovněž ve Španělsku, Uruguaji a Velké Británii. Situace na domácím trhu však byla již tou dobou tristní, proto bylo vedení podniku nuceno v roce 1966 fúzovat se společností Hanomag AG a do roku 1970 vznikaly stroje Matador a Tempo pod novými značkami Hanomag – Henschel, Hanomag, nebo Rheinstahl – Hanomag. O rok později odkoupil továrny Tempo koncern Daimler AG a výroba původních tříkolek pod jeho křídly běžela až do roku 1977 (vozy se prodávaly pod značkou Mercedes – Benz).
Tříkolky Tempo byly k mání i s uzavřenými karoseriemi, včetně těch osobních
Skříňový vůz na snímcích byl vyroben během války pro potřeby Wehrmachtu. Pod jeho kapotou se nachází méně obvyklý zážehový, kapalinou chlazený dvoutaktní dvouválec (dodávala je společnost JLO, později Heinkel) s objemem 400 ccm a výkonem 14 koní (10 kW), pohánějící přední kolo, jež je zároveň kolem řídicím. Obvyklejším byl však vznětový jednoválec s objemem 499 ccm, vrtáním 85 mm a zdvihem 87,8 mm.
V této podobě se dočkal původně vojenský vůz Tempo Hanseat dnešních dnů v České republice
Ten dával při stupni komprese 21:0 nejvyšší výkon 10 koní (7 kW) při 3 000 ot./min. a točivý moment 25 Nm při 1 800 ot./min. Díky čtyřstupňové převodovce stroj dosahoval nejvyšší rychlosti kolem 60 km/h. Tempo Hanseat se skříňovou nástavbou bylo dlouhé 4 250 mm, široké 1 640 mm a vysoké 1 730 mm a stálo na podvozku s rozvorem náprav 3 170 mm.