Existuje spousta zbraní, které si za dobu své existence vysloužily statut legendy, ať už mluvíme o jejich odolnosti, spolehlivosti, ničivém účinku, vlivu na bojištích či počtu vyrobených kusů. Pokud bychom měli vypíchnout pouze jednu z nich, pravděpodobně bychom skončili u útočné pušky AK-47.
V aktivní službě je téměř sedmdesát let a našli byste ji (anebo její nesčetné varianty, odvozeniny či kopie) v rukou mnoha pravidelných armád, rebelů, polovojenských frakcí, mafií, teroristických organizací či obyčejných lidí snažících se chránit svůj život, rodiny či majetek.
Kalašnikov byl i ve výzbroji armád, které přesně před padesáti lety překročily naše hranice v rámci poskytnutí „bratrské pomoci“, nicméně čistě s jeho pomocí by invaze vojsk Varšavské smlouvy nemusela dopadnout úspěšně. Československá lidová armáda měla tou dobou až 235 tisíc mužů, zatímco invazní vojska kolem půl milionu, což byla velká převaha, ale ne tak zásadní.
Co skutečně obracelo situaci ve prospěch okupantů, byla pochopitelně technika, a to především ta obrněná v podobě 6300 tanků označených bílými pruhy, mezi nimiž jednoznačně dominoval stroj, který můžeme bez nadsázky označit za AK-47 na pásovém podvozku.
Tank T-54/T-55 má své kořeny ve druhé světové válce, když se tvůrci sovětského středního tanku T-34 rozhodli ve čtyřicátých letech vylepšit svůj osvědčený ale rychle stárnoucí model. Nejdříve v konstrukčních kancelářích v Charkově a posléze po přestěhování továrny před frontou dva a půl tisíce kilometrů na východ do Nižného Tagilu vnikaly různé vývojové varianty čtyřiatřicítky. Na základech nerealizovaného projektu T-34M (zčásti inspirovaného německým Panzerkampfwagenem III) byl na podzim 1943 navržen takzvaný Objekt 136.
Ve srovnání s předchozími verzemi T-34 a vlastně i oproti všem dříve vyráběným tankům měl nový typ jednu konstrukční zvláštnost. Místo motoru uloženého podélně byla jeho pohonná jednotka i převodovka otočená napříč, a tudíž mohla být umístěna více dozadu. Ve spojení se širším podvozkem se podařilo významně zvětšit prostor pro posádku, zatímco věž byla přemístěna více doprostřed.
Další významnou změnou prošel podvozek. Zatímco T-34 měla zavěšení typu Christie s koly odpruženými vinutými pružinami, novinka s oficiálním označením T-44 dostala výrobně složitější, ale prostorově méně náročné torzní tyče.
Na počátku roku 1944 byly hotové první tři prototypy poháněné dvanáctiválcem V-2IS o objemu 38,9 litru a maximálním výkonu 373 kW, tedy 507 koní. Dva stroje (T-44-85) dostaly 85milimetrový kanón D-5T z tanku T-34-85 a třetí vozidlo (T-44-122) mohutný 122milimetrový kanón D-25-44T z těžkého sovětského tanku IS-2.
Abyste pochopili, proč zde detailně popisujeme genezi tanku T-44, je lepší podívat se na jeho fotografie v galerii. Tento obrněnec je mezitypem s již modernějším podvozkem a korbou pozdějšího T-54/T-55, věží zastarávajícího T-34 a ve vývojovém stádiu jeho tvůrci testovali různá děla. To největší pak nedopadlo příliš slavně.
Zkoušky T-44-122 proběhly v únoru a březnu 1944, jenže v důsledku selhání hlavní zbraně nebyly úspěšné a tank musel do opravy. K dalším pokusům se stroj dostavil o měsíc později, přičemž Rusové postavili prototyp čtyřiačtyřicítky proti ukořistěnému německému tanku Panzerkampfwagen V Panther. Výsledek byl nevalný.
Kvůli instalaci velkého kanónu do kompaktní věže bylo v kabině málo místa, munice měla značnou hmotnost a kvůli svým rozměrům se dovnitř podařilo dostat jen 24 nábojů. Praktická rychlost střelby se přitom pohybovala kolem dvou až tří výstřelů za minutu, což bylo zkrátka málo a projekt sto dvaadvacítky byl definitivně ukončen.
Ani druhý tank s menším kanónem a poněkud lepší kadencí nedopadl lépe. Při zkouškách bylo odhaleno spoustu chyb v jeho designu, takže se tvůrci pustili do vývoje a stavby dvou prototypů T-44 druhé generace. Konstruktéři vylepšili jejich pancéřování, přičemž jeden ze strojů dostal nový (opět) 85milimetrový kanón ZiS-S-53.
Výsledky byly o něco lepší, ale až třetí přepracované provedení, které dostalo označení T-44A, konečně uspělo. Tank už měl nový naftový dvanáctiválec V-44 s výkonem zvýšeným na 520 koní při 1800 otáčkách za minutu, což „Áčku“ umožňovalo při hmotnosti 30,7 tuny dosáhnout maximální rychlost 60,5 km/h a opět tlustší pancéřování.
Několik uprav zvýšilo jeho hmotnost na 32 tun, každopádně toto vozidlo bylo 23. listopadu 1944 oficiálně zařazeno do výzbroje Rudoarmějců. Podle plánů se mělo měsíčně vyrobit 300 kusů, nicméně do konce roku 1944 vzniklo pouze 25 tanků a v následujícím roce jich bylo postaveno jen 940. Produkce byla ukončena už v roce 1947 a počítadlo se zastavilo na poměrně skromném čísle 1823.
Pokud nyní pátráte v paměti a promítáte si v hlavě dobové záběry, abyste si vzpomněli, kde se T-44A objevila, pak vám prozradíme, že hledáte marně. Jestli historické prameny nelžou, vám stoprocentně potvrdit nemůžeme, ale čtyřiačtyřicítka do bojů druhé světové války podle všeho nikdy nezasáhla. Objevila se až později na slavnostních prohlídkách. Důvodů, proč se tak stalo, bude více (třeba nedostatek náhradních dílů, chybějící specialisté na opravy a údržbu či nutnost celkové rekvalifikace personálu), tím hlavním ale byla výzbroj shodná s tankem T-34.
T-44A byla lépe pancéřovaná, měla významně sníženou siluetu i zdokonalený motor, jenže při konfrontaci s nejlepšími německými tanky by patrně neuspěla kvůli kanónu ZiS-S-53. Rudá armáda potřebovala větší palebnou sílu.
Jednou z možností bylo zvýšení úsťové rychlosti projektilu 85milimetrového kanónu a tím i jeho energie, mnohem rozumnější, levnější a efektivnější ale bylo zvětšení ráže děla na 100 milimetrů.
Už koncem roku 1944 odzkoušeli konstruktéři hned tři typy takových kanónů. Prvním byl D-10 S vypůjčený od stíhače tanků SU-100, dalším byl prototyp ZiS-100 a nakonec LB-1. Vývoj přepracovaného tanku s novým označením T-44B odstartoval v říjnu 1944, přičemž projektové práce byly dokončeny v prosinci téhož roku.
Základem novinky byla spodní část z T-44A, dovnitř se však nastěhoval modernější motor V-54 – kapalinou chlazený vznětový dvanáctiválec o objemu 38,9 litru a výkonu 520 koní při 2000 otáčkách za minutu. Vylepšeno bylo chlazení, zvětšily se nádrže na palivo, zmizela štěrbina průzoru řidiče a tank dostal pojezdová kola s vyšší gumovou bandáží.
Co se naopak změnilo výrazně, byla samotná věž. Průměr základny se zvětšil na 1800 mm, čímž se kromě jiného zesílil čelní pancíř na 180 mm, zatímco ten boční měl od 90 do 150 mm. Stroj byl osazen přepracovaným kanónem s označením D-10TK a navíc zde byly dva kulomety SGMT ráže 7,62 mm.
Hmotnost nového tanku se zvýšila na 35,5 tuny, což vedlo ke snížení jeho rychlosti na 43,5 kilometru v hodině, jenže byl opět nižší, měl dokonalejší pancéřování a jeho akční rádius se na běžných silnicích prodloužil na 360 kilometrů.
První dva prototypy (druhý zkoušel kanón LB-1) ještě nesly v dokumentaci označení T-44-100, nicméně ve schvalovacím protokolu z roku 1945 se již píše, že „T-54 udělal na komisi celkově dobrý dojem, s parametry převyšujícími stávající střední tanky“. Ani toto uvedení do sériové výroby se však neobejde bez porodních bolestí.
Zkušební komisaři vyčítají tvůrcům nevhodný tvar věže, zastaralou převodovku omezující dynamiku vozidla, úzké pásy, chybějící protiletadlový kanón, absenci hasicího systému i množství plynů v kabině při intenzivní palbě. Celkově jde o téměř sedmdesát klíčových připomínek, které přimějí konstrukční kancelář závodu č. 183 postavit podle těchto poznámek další dva prototypy.
Mimo ně vzniká další stroj T-54 s interním označením Objekt 137 s novou zaoblenou věží inspirovanou těžkým tankem IS-3 a tloušťkou pancíře až 200 mm vpředu a 125 až 160 mm na bocích. Dále se zvětšují nádrže, nechybí protiletadlový kulomet DŠK ráže 12,7 mm a ani tentokrát se to neobejde bez kritiky. Přesto je tank T-54 rozhodnutím číslo 960-402 Rady ministrů ze dne 29. června 1946 přijat do výzbroje armády.
Výroba modelu s označením T-54-1 se má rozjet v roce 1946, rovnou ve třech továrnách, jenže státní komise má další výhrady. Nelíbí se ji vysoká hmotnost, instalace zbraní a přepracována má být i pohonná jednotka. Navzdory zapracování všech změn se jejich seznam rozšiřuje během dalších testů na neuvěřitelných 1490 položek, špatně dopadnou i zkoušky zastřelování kanónu, takže se produkce v roce 1949 zastaví.
Vzniká zbrusu nová varianta T-54-2 alias Objekt 137R, která se od předchůdce odlišuje hmotností sníženou téměř o dvě tuny, věž je zakulacenější, a protože výbor nemá vážnější výhrady, modelový rok 1949 se v březnu 1950 opět začíná vyrábět. Další modernizace na sebe však nenechá dlouho čekat.
V roce 1951 přichází T-54-3 anebo též Objekt 137Š s kupolovitou věží, tank má nový zaměřovač a u jednotlivých divizí se objevuje i velitelský stroj T-54K doplněný o radiostanici, navigační systém a generátor stejnosměrného proudu.
Na základech čtyřiapadesátky vznikají během následujících let desítky různých verzí, jako je třeba vyprošťovací tank BTS-2, ženijní tank MTP-3, těžký jeřáb SPK-12G, mostní tank MTY-12, protiletadlový tank ZSU-57-2, samohybné dělo SEU-122-54 a spousta dalších. Licenčně se T-54 začíná vyrábět i v dalších státech, kromě Polska a Číny (zde jako typ 59) od roku 1957 také v Československu.
Testy s jadernými zbraněmi v padesátých letech prokázaly, že tank T-54 zůstane provozuschopný, pokud je od epicentra výbuchu menší nálože o ekvivalentu 2 až 15 kilotun vzdálen nejméně 300 metrů. Posádka by měla šanci na přežití, musela by však s vozidlem stát nejméně 750 metrů od epicentra. Právě tyto poznatky přivedly konstruktéry k další, tentokrát rozsáhlejší modernizaci tanku T-54, která z prestižních a politických důvodů vedla ke stroji s novým označením T-55.
Vývoj ochrany proti zbraním hromadného ničení vzala na svá bedra konstrukční kancelář KB-60 charkovského závodu už počátkem 50. let, přičemž své poznatky předala kolegům v Nižném Tagilu v roce 1956. Jejich systém PAZ byl schopen během 0,3 sekundy od detekce gama záření hermeticky uzamknout korbu i věž, uzavřít všechny otvory nasávání vzduchu a vypnout motor. Proti samotné radiaci tolik účinný nebyl, ale chránil posádku proti tlakové vlně i radioaktivnímu spadu.
Mimo PAZ se v T-55, který byl do výzbroje zařazen 8. května 1958, objevil výkonnější dieselový dvanáctiválec s 580 koňmi, palivové nádrže s objemem zvětšeným na 680 litrů a místo nádrží se stlačeným vzduchem určených ke startování byl k mání kompresor s elektrickým startérem. Posádka zůstala i nadále čtyřčlenná (řidič, střelec, velitel a nabíječ) a nově ji chránil vylepšený hasicí systém.
Pokud jde o design, pětapadesátka vypadala v zásadě jako její předchůdce, navíc hodně kusů T-54 bylo upraveno na standardy T-55, což je jeden z důvodů, proč jsou tyto dva tanky vedeny pod společným označením 54/55. I novější varianta byla postupem času modernizována, získala kupříkladu laserový dálkoměr, lepší zaměřovače, výkonnější protiletadlové kulomety či mikroprocesorový systém řízení palby.
Zní to skoro neuvěřitelně, ale T-55 se v Sovětském svazu vyráběl až do roku 1981 a v Československu, konkrétně ZŤS Martin, probíhala produkce dokonce do roku 1983. Údaje se různí, ale tento model (společně s T-54) pravděpodobně sloužil v až sedmdesáti státech a uskupeních a celkem vzniklo 85.000 a možná až přes 100.000 kusů. Dodnes se objevují v různých menších ozbrojených konfliktech a proslýchá se, že tisíce těchto tanků stojí zakonzervováno v perfektním stavu v rezervních skladech.