Rozhovor s pirátem silnic: jací jsou?

Spojení „silniční pirát” je obzvláště v některých médiích v poslední době skloňováno až příliš často. Kdo to vůbec je a jak uvažuje?

Nejdříve ze všeho si musíme ujasnit, kdo je to vlastně ten „pirát silnic”. Podle rétoriky mnohých médií, typicky MF Dnes, je to každý, kdo kdy porušil nějaké pravidlo silničního provozu, obvykle nejvyšší povolenou rychlost. Jako o pirátech se pak můžeme dočíst o důchodcích, kteří o víkendu vyrazili na procházku do lesa, o ženě, která vezla své děti do školy, nebo o tátovi, který vezl rodinu na nákup. Ti všichni se pak projevili jako nenapravitelní gauneři, když za obcí přišlápli pedál svého čtyřválcového monstra a málem pozabíjeli všechny okolo, když jim na první rovince naměřili policisté rychlost 97 km/h. Tak o takových opravdu řeč nebude, ostatně do této škatulky se vejde asi tak 90 procent všech řidičů a objevovat zákoutí jejich temných myslí můžete pravděpodobně sami před zrcadlem.

Druhá skupina, na kterou bych toto označení navlékl pro změnu já, jsou řidiči nepředvídající a nepředvídatelní, bezohlední, zlomyslní a agresivní. Na silnici se jich pohybuje také mnoho a nejsou snadno odhalitelní. Nemusejí (a zpravidla to ani nedělají) porušovat jakékoli psané pravidlo, přesto se v určitých situacích ukáží být pro své okolí být velkým rizikem. Nelze je tedy spojit s porušováním povolené rychlosti, předjížděním na plné nebo jízdou na červenou, spíše s manévry bezdůvodně ohrožujícími okolní řidiče, nepromyšlenými akcemi, neadekvátním zacházením s autem, kterým právě jedou a jednáním nepřiměřeným svým schopnostem, nevstřícností či otevřenou agresí. Ani o těch ale dnes řeč nebude. Takoví lidé jsou jednoduše hloupí a nevím, co více bychom jejich „zkoumáním” mohli vysledovat.

Za silničního piráta lze ale označit ještě někoho jiného - řidiče, který se po silnicích pohybuje extrémními rychlostmi. A nemá na to přitom neadekvátní auto, ani nedostatečné schopnosti, není ani agresivní, ani nevyzpytatelný, ani nevstřícný, nic podobného. Nejsem z těch, kteří by rychlost považovali a priori za nebezpečnou, troufnu si dokonce tvrdit, že řidič jedoucí 180 km/h po dálnici i přes omezení na 130 km/h může být bezpečnější než ten jedoucí sto třicítkou prostě proto, že o své jízdě přemýšlí a přizpůsobuje ji nastalým okolnostem (čímž prosím rozhodně neříkám, že každý řidič porušující pravidla je ten dobrý a naopak), přesto si myslím, že existují určité meze. Jízda rychlostí okolo 300 km/h na okresce široké pět metrů je hazardem, ať už jste jakýkoli řidič a máte na to jakékoli auto. A právě o někom jezdícím po silnicích i takovým způsobem bude dnes řeč. Takových řidičů jsem za celý život potkal jen pár a i proto si myslím, že nahlédnutí do jejich uvažování pro vás bude zajímavé.

Hledá se pirát

Jsem člověkem, jehož auta provázejí na cestě celým životem a i proto si rád (raději bych řekl často a rád, ale času nezbývá) zajezdím na nějakém závodním okruhu. Na takových akcích se vždy sejde řada lidí, které auta a jízda s nimi baví, mají možnost dostat se k výjimečným vozům a ve větší či menší míře je dokáží ovládat. V žádném případě bych nechtěl říci, že takové akce jsou líhní silničních pirátů, to spíše naopak (lidé, kteří jezdí na okruhy se zpravidla snaží realizovat na místě, kde je to bezpečné, tedy nikoli v provozu), přesto jsem právě na jedné takové akci potkal jednoho člověka, říkejme mu Martin. Po krátkém rozhovoru bylo lehké poznat, že Martin je právě takovým člověkem, o kterém byla řeč v předchozím odstavci a už krátká zkušenost z jízdy s ním mimo závodní okruh naznačila, že se skutečně nezastaví prakticky před ničím. Pokud si myslíte, že 160 km/h na dvouproudé okresce je hodně, asi byste po zkušenosti s dvojnásobnou rychostí na takové silnici změnili měřítka. Pokud si myslíte, že 300 km/h na dálnici je dost, asi byste v rychlostech přes 350 km/h usoudili, že to zase tak moc být nemusí. Z dalšího rozhovoru vyplynulo, že něco takového nedělá zrovna poprvé a jezdí takto prakticky pořád.

Martin přitom nedisponuje jen řadou špičkových aut, jejichž výkon v několika případech přesahuje 700 koní. Je to inteligentní člověk, úspěšný muž, má manželku, děti. Není nevybouřený mladík, táhne mu na čtyřicet. Nenarodil se na zámku, ale již téměř 20 let tvrdě pracuje. Dost se tak vzdaluje typické představě o tom, jak vypadá „magor za volantem” a chtěl jsem o něm zjistit více a představit jej i vám. S rozhovorem souhlasil, byť svou identitu prozradit nechtěl, a tak jsme se jednoho dne sešli v jedné pražské kavárně.

Žádná dřevěná noha

Klišé ve vás by zbořil již první kontakt s takovým člověkem. Když někdo vidí někoho jedoucícho po silnici takovým způsobem a snaží si onoho piráta silnic představit, napadají ho docela jiné věci. Ti méně důvtipní vidí člověka s páskou přes oko a hákem místo ruky, ti důvtipnější pak zlého člověka, který je agresivní, arogantní, sebestředný, působí nepříjemně na své okolí a usměje se leda při ranním pohledu do zrcadla. Realita je ale docela jiná, že na Martina budete za hodinu nadávat jako na člověka, který vás ohrožuje, byste při vstupu s ním do kavárny neřekli ani omylem. Je to velmi příjemný člověk, usměvavý, vstřícný a i přes svůj věk dokáže svou galantostní vykouzlit úsměv na tváři okolo se mihnoucí mladé slečny. Nepůsobí nevyrovnaně ani výbušně a pokud je něčím frustrovaný, nedává to ani omylem znát. Při kontaktu s ním všechny profily psychologů z televize Nova hoří rychlostí, jakou byly napsány.

Tohle je realita, kterou měl možnost poznat málokdo. Je čas zjistit více. Na rozhovor nebylo mnoho času, přesto jsem se pokusil vám Martinovo uvažovaní trochu poodhalit.

PJ: Nemohu náš rozhovor začít jinou otázkou: Jste pirát silnic?
M: Dle mého názoru nikoli. Soudě podle našich dosavadních diskuzí mám na tuto věc podobný pohled jako vy - za piráta považuji někoho, kdo se po silnicích pohybuje v prvé řadě nebezpečně bez ohledu na to, co se zrovna snaží dělat. Nemusí jet rychle, nemusí porušovat žádná pravidla, přesto je pro své okolí jasným nebezpečím. Já se snažím v prvé řadě jezdit bezpečně, popř. jsem ochoten připustit, že jezdím v prvé řadě rychle, nebezpečně ale ne. Připouštím, že se zvyšující se rychlostí riziko pochopitelně stoupá a byl bych dozajista bezpečnějším řidičem, kdybych jezdil pomalu, ale ani velmi rychlá jízda nemusí být nutně nebezpečná. Dělám maximum proto, aby nebyla.

Z objektivního hlediska ovšem uznávám, že pirátem silnic jsem, určitě mě tak drtivá většina lidí bude vnímat. Tím spíše, že mě nemohou poznat, nemohou zažít, o čem zde vlastně mluvíme. Mé chování na silnici je pro většinu lidí zřejmě nepředstavitelné, natož pak pochopitelné.

PJ: Jak často jezdíte způsobem, který jsem s vámi nedávno zažil?
M: Upřímně řečeno, skoro pořád. Nejezdím vždy tak extrémně, ale pod 200 km/h vídám rafičku tachometru málokde a málokdy. Samozřejmě krom měst, tam platí jiná měřítka.

PJ: Když se na vás dívám, nikdy bych to do vás neřekl, tipoval bych vás spíše na usedlého, až přehnaně starostlivého řidiče. Jak k tomu došlo, že jste začal jezdit tímto způsobem?
M: To je dlouhý příběh. Ve zkratce řečeno - je to kombinace několika faktorů. Jednak mám přirozeně rád auta a ježdění. Ještě v dobách hluboké totality jsem miloval motokáry, později motorky, jakmile mi bylo 18, musel jsem si rychle vydělat na své první auto. Dostávat ho k limitu se mi pak zdálo být něčím naprosto přirozeným, jenže takovou Škodu 120 dostanete na limit už někde na 140 km/h na rovině a ve zlomku této rychlostí kdekoli jinde (smích). Když jsem se pak po revoluci dostal k podnikání, které se začalo dařit, dostával jsem se k stále rychlejším autům a touha dostávat je k limitu mě nepřešla ani potom. Ze 140 km/h se rychle stalo 200, později 250, 300, 350... Přijde mi to být pořád naprosto přirozené.

Pravdou samozřejmě je, že touha dostat auto k limitu neznamená automaticky jezdit 300 po okreskách. Zde je důvodem jiný faktor - nedostatek času. Bohužel, práce pro mě byla vždy hlavní náplní času a ježdění autem po obchodních partnerech apod. k ní samozřejmě patří. A jak přišla rodina, děti, snažil jsem se čas strávený v autě minimalizovat, abych měl více času na další věci. Pokud vám přijde být normální jezdit hodně rychle a k tomu nemáte mnoho času nazbyt, je velmi rychlá jízda celkem logickým vyústěním. A samozřejmě mě řízení pořád baví a jezdit 90 km/h by mě za volantem spíš ubíjelo.

PJ: Jeden by řekl, ze vás to časem musí přejít. Přihlédnu-li - bez urážky - k vašemu věku, zdá se, že nepřejde...
M: To už asi opravdu nepřejde (úsměv). Nemám pocit, že by toto mělo cokoli společného s věkem.

PJ: Nebylo by lepší hledat zábavu pouze na okruhu, kde vás - pomineme-li tentokrát faktor bezpečnosti - za podobnou jízdu nebude nikdo proklínat?
M: Však víte, že na okruhy jezdím, ale zábava není jediný faktor, proto jsem uvedl, všechny tři podstatné. Je to jedno s druhým, byl jsem pouze upřímný, nebudu tvrdit, že jezdím rychle jen proto, že to jinak nejde, to by byl alibismus.

Opovržení okolí mě pochopitelně mrzí. Pramení ale opravdu z neznalosti toho, jak je možné takovou jízdu zvládat.

PJ: Připouštím, že jste skvělý řidič a s rychlým pohybem v provozu máte zjevně velké zkušenosti, nejste přesto příliš sebevědomý? V rychlostech, o kterých se bavíme, stačí tak málo, aby se něco odehrálo jinak, než předpokládáte...
M: Pokládám si stejné otázky, nemyslete si. Ale opravdu se neumím, nemohu a ani nechci krotit. Jak si jednou zvyknete na to, že dojedete z jednoho místa na druhé za určitý čas, už si podle toho dávno plánujete program a nemůžete se přesouvat pomaleji, i kdybyste chtěl. Navíc i onen zážitek, radost, adrenalin chcete-li, je jistou drogou, prostě už to nejde jinak. A nepokládejte mi otázku, jestli by nemělo smysl si plánovat program jinak. Je to opravdu celá řada faktorů a nemám pocit, že by z toho bylo úniku. Jak jsem zmínil - není to jen o neumím či nemohu, je to i o nechci. Tento styl života je mi přirozený.

PJ: Takovou otázku jsem vám položit neplánoval, slovu „nechci” rozumím. Chápu tedy správně, že auta a ježdění s nimi je pro vás takovou hodnotou, že se nechcete omezovat ani kvůli možným následkům pro své blízké či pro sebe samého? Nerad bych naše setkání připodobňoval stupidní reklamní kampani ministerstva vnitra, ale: Jste opravdu připraven zaplatit i takovou cenu?
M: Když se na to ptáte, ano, asi ano. S podobnými dilematy v sobě samém občas bojuji, ale jak vidíte, vyhrají nakonec vždy ta auta. Je mi jasné, že to pro mnohé bude naprosto nepochopitelné, ale prostě je to tak. Někdo musí mít sex, jiný drogy, třetí musí jít do opery, i když na něj doma čeká manželka s dětmi. Pro mě jsou to auta a ježdění s nimi, nemohu si pomoci.

Na druhou stranu samozřejmě říkám, že žádnou takovou cenu, kterou máte na mysli, za to zaplatit ochoten nejsem. Když sedám do auta, nejedu zabít sebe, nebo někoho jiného, jdu rychle a bezpečně dojet z místa A do místa B. Věřím, že jezdím adekvátně nastalé situaci, i když se to mnohým zdát nemusí.

PJ: Cítím ve vás velký rozpor. Pokud byste chtěl jezdit především bezpečně, jezdil byste alespoň obvykle trochu pomaleji, nebo jinak řečeno, ne vždy tak blízko limitu. Je pořád obrovský rozdíl jet 200 nebo 300 km/h, už jen brzdná dráha se prodlužuje čtvercem rychlosti...
M: Když jinak nemohu, tak nemohu, když mohu, tak obvykle nechci. Opakuji ale, že se přitom necítím být nebezpečným pro své okolí. Uznejte, že vám vadí jen míra. Sám si myslíte třeba to, že se na nějakém místě dá zvládnout bezpečně 200 km/h, já říkám 300 km/h, kde je principielní rozdíl?

Nemám ale důvod se před někým obhajovat, jsem zkrátka odpovědný člověk a nejezdím tak, abych někoho ohrožoval. Chápu, že to čtenáři nepochopí, nemyslím si ale, že bychom to tady mohli vyřešit.

PJ: Rozumím, pojďme jinam. Kolik jste toho v životě najezdil a s kolika auty?
M: Přesně nepočítám ani jedno, ale kilometrů bude ke dvěma milionům a aut dnes už určitě přes sto.

PJ: Nějaké nehody?
M: Pár jich samozřejmě bylo, nikdy se mi ale žádná nestala při nějaké extrémní jízdě, to už bychom si asi dnes nepovídali (ušklíbne se). Většinou nepozornost při pomalé jízdě, nebo při dělaní nějakých hloupostí, vše bez zdravotních následků. To vše mě samozřemě utvrzuje v tom, že mé proklamace o bezpečném ježdění i za takových okolností nejsou planými řečmi. Reakce jako „nestalo se, ale ono se stane” jsem možná bral ještě před deseti lety, dnes už ale ani omylem. Není, nemůže být náhodou najezdit takové kvantum kilometrů takovým způsobem bez následků...

PJ: Co na vás říká policie, máte nějaké trestné body?
M: Nemám konflikty s policií příliš často, čímž rozhodně nechci říci, že by na silnicích nebyla vidět. Mám při svém ježdění spíše opačný pocit, Česko mi přijde být jako ráj policistů. Nicméně se mi zdá, že zpravidla nejsou tam, kde by být neměli, popř. čekají tam, kde je očekávám. A když je něco jinak, pomůže pár preventivních pomůcek (úsměv). S policií zkrátka nemám problém, ostatně si ani nemyslím, že bych dělal něco špatného, za co by policistům stálo za to mě stíhat. Nikomu neubližuji, nikdy jsem nikomu neublížil.

PJ: A ty body?
M: Pár zářezů se najde, ale nic významného. Jsem schopen uznat své selhání, pokud k němu dojde a policie mě při něm přistihne. Nejsem neomylný, policie a její práce mi není na obtíž, neproklínám ji...

PJ: Jezdíte také často mimo republiku, jak tam?
M: Mimo ČR se cítím dobře. Nikdy jsem neměl důvod slevovat v zahraničí ze své jízdy, byť mi kdysi dávno nějakou dobu trvalo, než jsem přišel na to, že místní řeči o nekompromisních dopravních policistech na každém rohu nemají s realitou mnoho společného (smích). Pár menších konfliktů jsem zažil, ale že by mě někdo házel v poutech na kapotou, mířil na mě zbraní, nebo mi chtěl sešrotovat auto, to ani zdaleka ne.

Fungování policie v civilizovaných zemích by bylo na jiné povídání. Cílem dobrého policisty není vás zašlapat do země, ale snažit se vaše chování přiměřeným způsobem korigovat, což může být třeba pouhá domluva, ale tvrdé dbání na to, zda na ní nějak reflektujete a případně nekompromisní reakce, pokud nikoli. U nás to tak většinou nefunguje, proto je také policie většině lidí pro smích, i když má v rukou velmi velké pravomoci a velmi tvrdé tresty - neumí s nimi zacházet. Ale to je opravdu na jiný rozhovor, faktem je, že si myslím, že dokáži chování policie a policistů předvídat stejně jako chování jiných řidičů, proto s ní nemám problém ani u nás, ani jinde.

PJ: Uplatil jste někdy policistu?
M: Ne. Byl jsem na to párkrát připraven, ale nakonec to nikdy nebylo třeba. Beru to až jako poslední záchranu, pokud by veškeré rozumné prostředky selhaly. Korupcí pohrdám, a tak bych byl jen skutečně nerad jejím strůjcem, byť na této, relativně bezvýznamné úrovni.

PJ: Pojďme zpátky k ježdění. Traduje se, že rychlá jízda beztak nemá podstatný vliv na čas přesunu, ovlivňuje spíše spotřebu. Co vy na to?
M: Tady jde spíše o to, co kdo myslí pojmem rychlá jízda. Pokud někdo pojede tempomatových 100 km/h a někdo jiný se bude na stejné silnici honit 120-140 km/h a pořád předjíždět, věřím, že to za to nestojí. My se ale bavíme o něčem docela jiném, jízdě přesahující povolené rychlosti několikanásobně. Není problém takovou jízdou zajet průměr přes 200 km/h i na okresce, natož pak na dálnici. Rozdíly v dosažených časech jsou pak podobné a smysl tím větší. Věřte, že je ve vašem denním programu znát, jestli dojedete z Ostravy do Prahy za čtyři hodiny, nebo hluboko pod dvě...

PJ: V médiích často slýcháme, že řidiči jezdící velmi rychle si za volantem něco kompenzují. Zpravidla jsou zmiňovány problémy se sebou samým, od sebevědomí až po potíže v sexuálním životě...
M: (smích) Ano, to mě vždy pobaví. Otevřeně říkám, že jsem v mládí neměl problémy s matkou, nemám problém se ženami, se sexem a nemám ani důvod pochybovat o svých schopnostech. Jestli si rychlou jízdou něco kompenzuji, tak nedostatek času, ale v celé šíři jsem to už zmiňoval. Myslím si, že většina lidí rychlou jízdou řeší jen nedostatek času. Doba je bohužel stále rychlejší, nároky na zaměstnance stále vyšší a nikoho nebude zajímat, že jste přišel na schůzku o hodinu později proto, že jste i po tom, co se vám protáhlo předchozí jednání, musel jet podle předpisů. Rychlá jízda je myslím zpravidla následek něčeho naprosto racionálního, ne případ pro Freuda.

Pohledy různých rádobypsychologů jsou mi k smíchu. Že je v prvé řadě nenapadnou naprosto běžné a lidské důvody... Určitě nepopřu, že se najde spousta lidí, kteří si za volantem vybíjí vztek nebo si něco kompenzují, bude to ale dle mých zkušeností spíše marginální důvod, než ten typický.

PJ: A snažíte se svým ježděním něco sobě nebo okolí dokázat? Přece jen se tím zrovna netajíte...
M: Co se tím snažíim dokázat? Leda zajet dobrý čas (smích). Ale vážně - o publicitu nestojím, o obdiv okolí také ne. Jezdím tak sám pro sebe a pokud o tom hovořím, tak spíše s lidmi jako jste vy, od nichž očekávám pochopení a s nimiž má smysl se bavit o tom, co je možné a co nikoli. Okouzlovat tím školačky na autobusové zastávce neplánuji.

PJ: Co na vaše ježdění říká manželka, děti?
M: Co vám budu povídat, mají o mě strach. Mrzí mě to, nechci jim přidělávat vrásky na čele, ale platí pro to totéž jako pro opovržení okolí - je to nepochopení toho, co je možné bezpečně zvládat.

PJ: Jezdíte tak i s nimi?
M: Ne, v žádném případě. O rychlém ježdění se bavíme v rovině má práce, můj čas, má radost. S rodinou si užívám jiných radostí a čas si musím najít. Třeba právě ten, který v jiné dny ušetřím při dlouhých přesunech (úsměv).

PJ: Takže přece jen nejste tak „nenapravitelný”?
M: Jistěže. Bavíme se o dvou docela rozdílných situacích.

PJ: Nebojíte se tedy, že vás syn bude chtít jednou napodobovat, aniž by disponoval vašimi schopnostmi a zkušenostmi, které jsou - připusťme - dost možná neopakovatelné? Přece jen předpokládám, že s ním občas hodně rychle jedete...
M: Nebojím, věřím v jeho vlastní intelekt a úsudek. Své děti vedu k samostatnosti a jednání v souladu s vlastními možnostmi. Nepředpokládám, že by syna hned v osmnácti napadlo zkoušet něco, na co objektivně nebude mít.

PJ: Čas se nám krátí, pojďme na poslední téma. Bude to mnohým připadat podivné, ale přesto se chci zeptat - jak hodnotíte provoz na českých silnicích a co by se podle vás dalo udělat pro jeho bezpečnost? Více omezení rychlosti a jejch kontrola to hádám nebude...
M: (smích) Myslím, že ježdění v Česku je pohodové. Řidiči jsou komunikativní, relativně schopní, vstřícní. Blbců se najde vždy dost, ale pořád méně, než v mnoha okolních zemích. Mrzí mě naschvály. Nebezpečnost rychlosti mi přijde být ničím ve srování se schválnostmi, které jsou ostatní schopni provádět jiným řidičům. Z toho mi vždy zůstává rozum stát.

Bezpečněji by mohlo být, pokud by se toto jednání podařilo ze silnic vymýtit, ale jak, to nevím. Jinak dozajista platí, že nejvíce pro bezpečnost by bylo možné udělat rekonstrukcí silnic. Nemám teď na mysli ani tak jejich povrch jako řešení křižovatek, eliminaci slepých horizontů, parabolických zatáček apod. A samozřejmě i okolí silnic. Pokud najdeme vedle poloviny cest místo svodidel či únikových zón věci jako příkopy s betonovými mostky, není se čemu divit, že i banální nehody končí fatálně. Bohužel, na tomto poli se neděje zhola nic, místo toho se investuje do zbytečných zákonů a represivních prostředků, které nic neřeší...

PJ: Děkuji vám za váš čas a za rozhovor.
M: Já děkuji za naše diskuze i poskytnutý prostor. Přeji čtenářům AutoRevue jen správná rozhodnutí za volantem.


Chvíle strávená tímto rozhovorem uběhla velmi rychle a Martin po rozloučení mizí z místa setkání zpět za prací tak rychle jako cigaretový dým nad naším stolem. Udělat si na něj jednoznačný názor nedokážu. Na jednu stranu jde o člověka velmi inteligentího a schopného, který byl obdařen skutečně mimořádným řidičským talentem, který byl navíc schopen podtrhnout enormními zkušenostmi s ježděním s celou plejádou extrémních aut za extrémních podmínek. Na druhou stranu se svými možnostmi nakládá způsobem, na který by odpovědný člověk hrdý být nemohl. Ač se sám považuje za odpovědného a je přesvědčen o své „neškodnosti”, je z jeho reakcí místy cítit nejistota nad správností svého jednání a projevování skutečné odpovědnosti vůči sobě a svému okolí.

Samozřejmě nejde o typického piráta silnic, a to ani svého typu. Dovolím si ale tvrdit, že podobným způsobem uvažují i mnozí další, kteří sice nejezdí zdaleka tak rychle (a to ne proto, že by nechtěli, ale spíše nemají potřebné prostředky), ale jsou k tomu motivováni podobnými pohnutkami jako on. Takových u nás bude jistě více než dost.

Berte tento rozhovor jako možnost nahlédnout do uvažování těch, které možná nikdy nebudete mít možnost lépe poznat a které si zřejmě představujete úplně jinak. Dnes jimi pravděpodobně pohrdáte, jak je budete hodnotit po přečtení těchto řádků, nechávám na vás. Sám zůstávám v jakýchkoli soudech opatrný.

Mini Cooper 1.6
Rok výroby: 2012
Stav: 88 195 km
Cena: 349 000 Kč
Mini Cooper 1.598
Rok výroby: 2008
Stav: 119 300 km
Cena: 130 000 Kč
Mini Clubman 1.598
Rok výroby: 2013
Stav: 95 052 km
Cena: 250 000 Kč
Test novinky Optima SW: Jak si Kia poradila s kombi střední třídy?

Test novinky Optima SW: Jak si Kia poradila s kombi střední třídy?

Na jaře tohoto roku byla na autosalonu v Ženevě odhalena Optima Sportswagon, kterou korejská automobilka hrdě označuje za své první kombi střední třídy. My měli možnost ji otestovat ve sportovně laděné variantě GT Line. Jak obstála?

29.  11.  2016 | Stanislav Kolman | 32 příspěvků
Vyladěno na správných místech. Test Subaru WRX STi verze 2016

Subaru WRX STi 2016

Jízdy s kultovním sedanem WRX STi prokázaly, že značka umí vozy průběžně dolaďovat v souladu s dobou i přáními jejích zákazníků.

13.  11.  2016 | Radek Pecák | 25 příspěvků
Test Audi A3 Sportback 1.6 TDI - Nečekaně prostorná krasavice

Audi A3 Sportback 1.6 TDI

Faceliftovaná Audi A3 Sportback nabídne opravdový luxus a pohodlí, za což si však automobilka nechá řádně zaplatit. Stojí tato krasavice skutečně za takovou investici? Podívali jsme se na zoubek exempláři s motorem 1.6 TDI.

2.  11.  2016 | Stanislav Kolman | 14 příspěvků