Kapitoly článku:
Ženevský facelift
Na jaře 1999 prošla celá řada Mégane vzhledovou i technickou modernizací, tradičně označenou jako „fáze 2“, představila se v Ženevě. Originální příď s „ptačím zobákem“ inspirovaná Renaultem 16 bohužel vzala zasvé a byla nahrazena konvenčnější s dvojicí „mandlí“ alias integrovaných větracích mřížek. Kapota sahala celá až k k novému nárazníku a žebrování bylo tedy její součástí, ne jako doposud. Změnila se i záď, i když ne tak markantně, koncová světla dostala jinou grafiku a zmizely černé nelakované nárazníky základních modelů RN. Vozy se také protáhly, dvoudveřová kupé na 3,97 m, hatchbacky na 4.17 m. Sedany Classic měly nově vzadu chromovanou lištu.
Facelift z března 1999 přinesl lakované nárazníky, novou masku chladiče a upravený interiér.
Zlepšila se bezpečnostní i komfortní výbava, v testech Euro NCAP získal Mégane čtyři hvězdičky ovšem ještě těsně před faceliftem! Linie RTE zahrnovala elektrická přední okna, centrální zamykání, ABS a oba přední airbagy, RXE přidávala blyštivé rámečky na přídi, mlhovky a zadní opěrky, RXT litá kola, rádio s CD a všechna elektrická okna. Staré osmiventilové motory i atmosférický „nafťák“ odešly do historie. Ten už byl po technické stránce skutečným anachronismem. U odcházejícího dvoulitru OHC klesl výkon někde, třeba v Německu až na 80 kW.
Benzin spalovaly jednotky řady K se čtyřventilovými hlavami, zachovaly si sice objemy 1390, respektive 1598 cm3, ale chlubily se vyššími 70 a 79 kW. Kupé a kabriolety zase dostaly nové dvoulitrové agregáty IDE s přímým vstřikem paliva a 103 kW.
Kombi
Scénic ztratil označení Mégane, těšil se od konce léta 1999 z jiného vzhledu a marketingoví experti Renaultu mu nalinkovali svébytnou kariéru. Jistě se za ním v budoucnu také ohlédneme. Původně se vůbec nepočítalo s kombi, ale nakonec si jeho příchod vynutila poptávka a průzkumy, díky nim automobilka zjistila, že se vyplatí takové auto vyvinout. Jako alternativa k tehdy již samostatnému Scénicu fungovalo velmi dobře. Vyrábělo se v turecké Burse a měřilo 4437 mm, nejvíce ze všech. Zadní část se podařilo naroubovat poměrně citlivě, hlavní devizou byl však zavazadelník, který po sklopení zadních sedadel narostl ze 485 na 1600 l.
Kombi přišlo až po modernizaci a bylo ze všech karosářskýchverzí nejdelší. Jmenovalo se různě: Break, Grandtour, SW...
Nové motory
V roce 2000 se objevila nová benzinová osmnáctistovka (1783 cm3/85 kW), určená výhradně pro kombi. Turbodiesel 1.9 dCi dostal konečně vstřikování common-rail a 75 kW, alternativu k němu představoval starší čtyřválec dTi s 59 kW. V další sezóně klesl výkon šestnáctiventilového dvoulitru u modelů s jedním párem dveří na 101 kW. To už měly Mégany i o něco lepší plasty v interiéru a jiné čalounění, výbavy nesly od října 2000 slovní označení Authentique, Expression, Dynamique a Privilege.
Kupé s naftovým motorem bylo v dobách prvního Méganu stále ještě neobvyklé
Hatchbacky a sedany Classic se rozloučily s evropskou produkcí v závěru roku 2002, na podzim v Paříži se objevila druhá, radikálně jiná a mnohem hranatější generace Mégane X84. Kombi, kupé a kabriolet vyběhly z výroby až v červnu toho následujícího. Tehdy Renault také krátce prodával Break alias SW či Grandtour se šestnáctistovkou (76 kW) na zemní plyn. Pochopitelně si ji oblíbili hlavně Italové, kde má toto alternativní palivo dlouholetou tradici. Mégane se montoval i v Rusku, Mexiku, Indonésii a Kolumbii, poslední sedany však vyjely z bran továrny v argentinské Córdobě až v dubnu 2009. Vzniklo přes 5 milionů vozů první generace, do těchto čísel se započítává i Scénic.
Sport
Na autosalonu v Ženevě 1998 byl k vidění oranžový prototyp Mégane V6. Dával vzpomenout na slavnou R5 Turbo, vznikl na objednávku Renaultu v designérské škole Espera Franca Sbarra. Místo původních čtyřválců měl zavazadlový prostor, neboť třílitrový vidlicový šestiválec ze společného vývoje PSA a Renaultu našel své místo za dvojicí sedadel, poháněl třeba i první Lagunu a Peugeot 406. Dával 143 kW, auto mělo i posílené kotoučové brzdy s třmeny od Bremba a širší karoserii s bodykitem. Manuální převodovce zůstala překvapivě pětice stupňů. Zůstalo u stylistického cvičení a jediného kusu. Bohužel.
Mégane Maxi dobýval vavříny v automobilových soutěžích, V6 s motorem uprostřed vznikl jediný
Široce rozkročený byl i o dva roky starší Mégane Maxi. Jednalo se o soutěžní speciál třídy dvoulitrových kit carů, tedy vozů s motory bez turbodmychadla a s pohonem pouze jedné nápravy. K soubojům ve francouzském šampionátu v letech 1996-1997 mu stačilo 210 kW, až 360 N.m přenášelo dopředu sedmistupňové sekvenční ústrojí.
Tovární tým reprezentovali hlavně legendární Jean Ragnotti a Philippe Bugalski. Gilles Panizzi s konkurenčním Peugeotem 306 Maxi byl však úspěšnější. Bugalski s Chiaronim ovšem vyhráli Tour de Corse 1996, byť se jela jen coby součást mistrovství světa tzv „formule 2“. Po zrušení stáje vozy putovaly do soukromých rukou, díky nim vyhrál Renault poslední ročník světového poháru značek právě v této třídě (1999). V témže roce se Enrico Bertone stal absolutním mistrem Evropy.