Počet mrtvých na silnicích roste, slýchali jsme léta. Mrtvých na silnicích neubývá, psalo se později. Statistika úmrtí při dopravních nehodách je hrozivá, dočetli jsme se ještě loni, v roce, kdy mnohá data o následcích dopravních nehod vykazovala nejlepší hodnoty za posledních dvacet let. V médiích se o nehodovosti a jejích následcích zkrátka lhalo a lže. Snad proto, že negativní senzace je vždy lepším tahákem než jakékoli pozitivum, možná proto, že strach dovoluje snáze manipulovat a vyvolat jej za nedostatku informací je tak snadné.
Překrucování reality o stavu nehodovosti na českých silnicích jsme se podrobněji věnovali již loni v červenci, krátce poté nás následovali mnozí další. Tvrdit tak dnes lidem, že mrtvých na silnicích hrozivě přibývá, by tak šlo asi s takovým úspěchem, jako je přesvědčovat, že středem vesmíru je země. Na to už zkrátka nikdo nenaletí. Ale psát články ve stylu „Počet mrtvých na silnicích výrazně klesá, to je prima” se prostě nehodí. Vždyť jak bychom pak obhájili jistě přínosné investice do policejních Passatů, instalace stacionárních radarů na koncích měst, nebo nutnost napráskat vlastní manželku za pirátské řádění v 54 km/h v Mrázovce? To přece nejde.
Kreativita politického marketingu naštěstí nezná mezí, a tak jsem se s úlevou dočetl v novinách: „Mrtvých na silnicích ubývá v Česku pomalu,” stálo ve zprávě ČTK. Po půlroce přešlapování na místě konečně někdo přišel na to, že i pokles může být špatný, protože může být také moc malý. Ve zprávě se tak můžeme dočíst, že zatímco v EU ubylo za posledních osm let v průměru kolem 27 procent obětí nehod, v ČR jejich počet poklesl pouze o 20 procent. A to je hrozivě malý pokles, jistě výsledek řádění pirátů, se kterými je třeba zatočit ještě více, než kdy dříve.
Jak přijít na to, že pokles je malý? Existuje snad nějaká smysluplná studie, beroucí v potaz objem dopravy, množství a kvalitu silnic, stáří autoparku, způsob výchovy řidičů a další klíčové faktory, na základě nichž je možné určit, kde mají statistiky nehodovosti své přirozené meze? Co vás nemá, stačí přece v Bruselu vytyčit cíl, pěkně u stolu, u kávy. Na základě čeho? Zřejmě pohledu z okna, místní podmínky ani jiné faktory totiž nehrají žádnou roli. A tak se z komentáře Antonia Avenosa, předsedy Evropské rady pro bezpečnost dopravy můžeme dozvědět, že se Česku do roku 2010 nepodaří snížit počet smrtelných nehod na silnicích natolik, aby splnilo cíl vytyčený Evropskou unií. A to je špatné, protože cíl Evropské unie je zkrátka určující, o tom se nediskutuje. A „naočkovaný” pan Avenoso hned přidává i řešení, podle něj je totiž v Česku nejrizikovějším faktorem zvýšená rychlost.
Zajímalo by mne, zda tento pán někdy byl v České republice a projel se po místních silnicích. Jestli mu došlo, že v místech, kde je třeba v Německu několikaproudá dálnice, je v u nás pětimetrová přetížená okreska. Zjevně nikoli, jinak by si těžko dovolil srovnávat český pokles nehodovosti s jiným. Ostatně i „kvalitě” českých silnic jsme se nedávno věnovali - pokud někde leží zakopaný pes české nehodovosti, pak zde. A žádná evropská pětiletka bezpečné dopravy, během níž musí nehodovost klesnout o 33,3 % a nejede přes to vlak, s ním prostě nic neudělá.
V souvislosti s tím mě dojala reklama, kterou jsem slyšel včera v rádiu. Nějaká státní instituce (zřejmě ministerstvo dopravy) v ní za naše peníze prezentovala, jak se naše peníze přes Brusel vrátily zpět k nám, aby zde mohly být investovány do dopravní infrastruktury. Pominu-li absurditu situace samotné (nechápu, proč někdo před občany za jejich peníze propaguje to, že něco postavil z jejich peněz, to je snad samozřejmost, nebo za to máme být někomu vděční?), byl jsem zcela fascinován obsahem dané reklamy. Jejím základem byla komunikace otce s malým synkem ve stylu:
Synek: „Tatínku, kdopak zaplatil postavení té nové silnice?”
Otec: „Já nevím... Stát?”
kterou následovalo sdělení, že to nebyl stát, ale že se k nám z Evropské unie v rámci nějakého operačního programu sneslo 160 miliard korun na investice do dopravní infrastruktury.
Jaká drzost! Stát? Evropská unie? Snad my, já, vy. A jaká nová silnice, kde ji kdo viděl? Naprostá nehoráznost. Zvlášť v dnešní době, kdy jsou po zimě na maděru i poslední zbytky kvalitních silnic. V době, kdy většině republiky chybí zcela elementární kvalitní a vhodně dimenzované spojení větších měst. V době, kdy se většina státních peněz na silnice a dálnice rozkrade.
Jsem ve velkém pokušení zadat si v rádiu též nějakou reklamu na toto téma, ve stejném stylu. Trochu realističtější, samozřejmě. Ta smířlivější by mohla mít podobu:
Synek: „Tatínku, kdopak zaplatil postavení té nové silnice?”
Otec: „Já, máma a všichni co vidíš kolem. My všichni jsme to oddřeli, zaplatili nehorázné daně, jichž půlku sežral státní aparát a bruselší byrokraté a z druhé půlky vzniknul tenhle šmejd, který se drolí už týden po postavení, protože po uplacení všech úředníků už nezbyly peníze ani na pořádný asfalt.”
Ta méně smířlivá pak:
Synek: „Tatínku, pročpak už se deset let den co den plahočíme po téhle poničené úzké cestě, na které akorát každé jaro přibývají nové bobky asfaltu?”
Otec: „Protože po rozkradení rozpočtů na nové dálnice už zbylo akorát na vily pana ministra.”
A tuto verzi by mohla doprovodit informace, že se v Česku staví nejdražší dálnice v celé Evropě a většina starších silnic je v dezolátním stavu. Útěchou nám ovšem může být, že si pan ministr dopravy koupil nové nemovitosti v Itálii a v Dubaji. Samozřejmě naprosto legálně za peníze z prodeje podílu ve vlastní firmě, která shodou okolností dostala o pár let později spoustu státních zakázek...
Můžeme se na to složit, co říkáte? Ale ono to asi nemá smysl, takové promo by stejně nikdo nenasadil, porušovalo by etický kodex reklamy. Říkat pravdu je totiž neetické, ale lhát, fabulovat a prezentovat naprosté nesmysly? To je etika sama.