Japonsko je už tradiční líhní velkého množství více či méně atraktivních „esúvéček“, která se postupem času stala i na starém kontinentu docela populárními. Evropské automobilky nechtěly zůstat zkrátka, současně však pochopily, že k včasnému zachycení módních trendů nemusí vlastní kapacity některých z nich stačit. Široké motoristické publikum tak rok co rok se zájmem sleduje, jakýže nový sňatek z rozumu bude mezi těmi nebo oněmi obchodními partnery uzavřen. Evropané zpravidla dodávají motory, Japonci pak kýženou technologii pohonu případně karoserie. Nutno říci, že propletence vznikají opravdu zajímavé a typickým dítkem takového osudového víceúhelníku je i Outlander od Mitsubishi.
Původní japonská konstrukce je osazována jak francouzskými (2,2 HDi/DI-D), tak německými turbodiesely (2,0 TDI/DI-D) a na oplátku celou svoji karoserii včetně šasi a technologií propůjčuje koncernu PSA k výrobě Citroenu C-Crosser resp. Peugeotu 4008, které se od Outlanderu i od sebe navzájem liší jen pozměněnou optikou s výsostnými znaky jednotlivých automobilek.
Na rozdíl od Evropanů má Outlander jednu neskonalou výhodu neboť může při prosazování na trhu podobně jako třeba RAV4 od Toyoty těžit z glorioly Mitsubishi jakožto osvědčeného výrobce terénních vozidel všeho druhu. Prodejní čísla jasně ukazují, že se mu vede velmi dobře a je hlavním tahounem Mitsubishi v evropském teritoriu.
Konkurenční boj však neustále přituhuje a nežádoucímu spánku na vavřínech se u Mitsubishi snaží předejít zatraktivňováním nabídky. Náš kousek s dieselovou dva dvojkou disponoval vedle modernizovaného designu také docela novým dvouspojkovým automatem. Jak to všechno dohromady funguje?
Zdařilá „lancerizace“ zevnějšku
Už předchozí verze Outlanderu byla obdařena snadno zapamatovatelným dynamickým vzezřením, se kterým rázem získala menší marketingový náskok před domácí konkurencí a stala se i východiskem pro souputníky z PSA. Publikum nepochybně zaujaly vyvážené linie velkého auta, jehož majestátní vizáž vzbuzovala respekt hodný opravdického offroadu, což koneckonců není u Mitsubishi nijak překvapující.
V roce 2007 přišel na trh nový Lancer s nadmíru vydařenou přední maskou evokující svojí vyzývavou agresivitou stíhací letouny a bylo jen otázkou času, kdy se tento určující designový prvek stane ústředním poznávacím znamením dalších Mitsubishi. Na Outlander došla řada letos a po naroubování nové přídě znamenající současné prodloužení karoserie o 2,5 centimetru mu to sekne ještě více než kdy dříve. Rozhodně vypadá svěžeji než poněkud usedlý design Peugeotu a Citroenu a podobně jako Lancer teď dává vzpomenout na typicky podmračené modely Galant, Lancer nebo Sigma z přelomu 80. a 90. let.
Na zbytku auta už se s výjimkou nové chromované lišty nad registrační značkou a bočních blinkrů přesunutých do zrcátek nezměnilo zhola nic, shledat se tedy můžete i s hojně diskutovanými LED diodami koncových světel.
Interiér ve znamení funkčního pohodlí
O moc více změn se oproti dřívějšku neobjevilo ani uvnitř. Staronový majitel se tak shledá s nadčasově provedenou přístrojovou deskou, která svou jednoduchostí až strohostí nápadně připomíná styl praktikovaný u některých vozů koncernu Volkswagen. Leč proti gustu žádný dišputát, vše je každopádně řidiči dobře na dosah a také kvalita zpracování je na vysoké úrovni.
Hodnotnější dojem z palubky má na svědomí aplikace kombinace měkčených plastů a koženého potahu její vrchní části. Odpadl také dříve tvrdý plastový materiál loketních opěrek. Otáčkoměr a tachometr zahloubené do hlubokých seříznutých tubusů dostaly vylepšenou grafiku, podobně jako barevný displej palubního počítače situovaný mezi nimi. Podobně jako u jiných dálně-východních SUV se ovládá jediným velkým tlačítkem, které je ale na rozdíl třeba od vozů Hyundai a Kia umístěno vhodněji nalevo od přístrojového štítu. Přesto si myslím, že jeho situování na volant nebo některou z páček pod ním by bylo ještě příhodnější. Samotný displej sice hezky vypadá, na můj vkus se na něm ale v některých situacích zjevovalo až příliš velké množství údajů, což už bylo na úkor prvoplánové přehlednosti.
Druhým ohniskem řidičova zájmu je výklopný centrální displej se zobrazováním průměrně přehledné navigace s nekonečnými menu a prvotřídní audio systém Rockford Fosgate s měničem na 6 CD, jehož dunivý zvuk (celkem 710 W) podpořený velkým subwooferem v kufru mi zní v uších ještě teď. Na obrazovku se zobrazuje také záběr zadní parkovací kamery, jejíž čočka na víku kufru jako obvykle trpí snadným zanášením venkovními nečistotami. U nejvyšší výbavy Instyle mě trochu překvapila pouze jednozónová automatická klimatizace s ovládáním klasickými kolečky, které jsou svou nízkou lokací na středovém panelu poněkud mimo zorný úhel řidiče.
Nastupování na palubu je díky doširoka otevíraným bočním dveřím snadné, odpor zavíracího mechanismu resp. zámku ale při zavírání vyžaduje větší ovládací sílu, než by člověk čekal a častokrát jsem musel těžká vrátka opakovaně dobuchovat. Sezení v prostorově bohatě dimenzovaných kožených sedačkách bylo požitkem jak při krátkých pojížďkách po městě, tak především na dlouhých cestách. Nevadilo ani měkčí polstrování a méně výrazné boční vedení.
Velmi příjemný byl také celkově vzdušný dojem z celého interiéru a výhled z místa řidiče - především pohled na masivní kapotu vzbuzoval v posádce dojem vysoké důvěry v bezpečnost stroje. Výbavu vozu obohatily i bixenonové světlomety s adaptivním natáčením. Nalezení té správné pozice za volantem by bylo bývalo ještě snazší, kdyby bylo možné jeho seřízení ve dvou osách (jde to jen vertikálně). Trojramenné kormidelní kolo se jinak dobře drží a podobně jako jiná Mitsubishi disponuje lesklým koženým obšitím. Z jeho příček se obsluhuje nastavení tempomatu a rádia. V době, kdy automobilové produkci vládne móda často bezúčelně prosklených střešních panelů, mě potěšil klasický šíbr se zatahovací nepropustnou roletkou.
Interiér Outlanderu oplývá bohatstvím odkládacích přihrádek všeho druhu, z nichž stojí za zmínku dvě velké uzavíratelné před spolujezdcem nebo celkem sedm držáků na nápoje. V přední velké područní přihrádce najdete i zdířky pro připojení videosignálu, chybělo naopak Bluetooth rozhraní.
Klaustrofobických pocitů se nemusí bát cestující sedící ve druhé řadě. Místa je tu ve všech směrech dostatek a i zde platí, že osádka se může cítit nanejvýš bezpečně a komfortně, snad jen lavicovitá sedadla by snesla anatomičtější tvarování. Na druhou stranu ani prostřední cestující se nemusí obávat útisku. Testovaná výbava standardně obsahuje i třetí řadu sedadel sklopných do podlahy. Daní za minimální omezení rozměrových dispozic zavazadlového prostoru při jejich sklopení je skutečně nouzový charakter této chatrné dvojice. Při pohledu zezadu připomínají židličky s hodně vyvýšenými opěrkami hlavy papundeklové panáky používané fotbalisty při nácviku střelby přes „zeď“. Přístup k nim přes sklopené opěradlo v druhé řadě také není přirozeně nejlepší. Při urgentní potřebě provizorní dopravy více osob ale jako když je najdete.
Nakládací hrana zavazadelníku je sice logicky výše nad zemí, jinak bylo ale pro snadný přístup dovnitř učiněno maximum. Zvláště potěšující je zejména dvoudílné víko, přičemž spodní díl je po vyklopení v jedné rovně s podlahou kufru. V případě potřeby se nemusíte bát na něj stoupnout neboť unese až dva metráky. Můžete zde tedy klidně posedět ve dvou a pod přístřeškem horního víka i za nečasu v klidu posvačit. Objem zavazadelníku činící podle míry posuvu sedaček druhé řady 774 - 882 litrů batožiny bohatě dostačuje cestovním potřebám každé rodiny, v případě zájmu o malý furgonek je tu možnost složení zadní trojice a expanze až na 1 691 litrů.
