Kapitoly článku:
Už v roce 1976 s ním čtyři jezdci během pouhých 60 hodin dokázali na testovacím oválu v Nardó překonat 16 světových rekordů. Třináct rekordů platilo pro dieselová auta a tři pro auta jako taková absolutně. Zajímavé je, že průměrná rychlost během testů dosáhla na 252 km/h.
Tyto výsledky přesvědčily Mercedes, že místo vývoje silničního auta bude lepší vytvořit další experimentální prototyp, jehož účelem bude překonávání světových rekordů. Výsledkem byl Mercedes C111-III. Aerodynamická karoserie, které je až nápadně podobný moderní Volkswagen XL1, měla koeficient odporu vzduchu jen 0,191.
Naftový prototyp dokázal na oválu v Nardó uhánět spolehlivě rychlostí přes 320 km/h. Za dvanáct hodin urazil přes 3768 km včetně zastávek pro tankování každých 67 kol
Pod kapotou byl opět diesel 3,0 l, který nyní dosahoval výkonu 170 kW (230 k) v 4500 ot./min. Maximální rychlost prototypu C 111-III byla přes 320 km/h a automobilka s ním během testů v roce 1978 vytvořila dalších devět světových rekordů.
Například během dvanácti hodin dosáhl vůz průměrné rychlosti 314,5 km/h a spotřeby 16 litrů na 100 km. Mercedes také vůbec prvně použil telemetrii, která během jízd posílala data přímo do garáže.
Během testů v roce 1978 již při třetím stintu explodovala pneumatika a auto bylo poškozeno. Mercedes se ale rozhodl resetovat stopky a začít znovu s náhradním vozem. A shodou náhod bylo nové auto rychlejší a úspornější. Mělo totiž trochu jinak tvarovanou karoserii, jejíž koeficient odporu byl jen 0,183. I to pomohlo prodloužit dojezd a vůz na jedno natankování objel v Nardó 67 okruhů a ne jen 62 jako ten předchozí.
Celkem vytvořil Mercedes-Benz C111-III následující rychlostní rekordy
- 100 km: 316,484 km/h
- 100 mil: 319,835 km/h
- 500 km: 321,860 km/h
- 500 mil: 320,788 km/h
- 1000 km: 318,308 km/h
- 1000 mil: 319,091 km/h
- 1 hodina: 321,843 km/h
- 6 hodin: 317,976 km/h
- 12 hodin: 314,463 km/h
Posledním prototypem byl Mercedes C111-IV, který opustil diesel a dostal motor 4,8 l V8 se dvěma turby KKK. Jednotka vycházela ze sériového motoru 4,5 l. Výkon motoru dosahoval na zhruba 500 koní a točivý moment měl hodnotu 600 Nm. Mercedes dokonce musel vyvinout úplně novou převodovku a spojku, aby rekordní jízdy technika vydržela.
Poslední čtvrtou fází byl Mercedes C111-IV s osmiválcem 4,5 l se dvěma turby. V Nadró uháněl průměrnou rychlostí skoro 404 km/h
V roce 1979 se s ním Mercedes pokusil o vytvoření nového absolutního rychlostního rekordu v Nardó. Dřívější rekord z roku 1975 stanovilo závodní auto pro sérii Can-Am s výkonem 1000 koní.
Aerodynamicky upravený Mercedes dosáhl v květnu na průměrnou rychlost 403,978 km/h a vylepšil další rekordy.
Mercedes-Benz C112
Na experimentální prototypy Mercedes navázal v roce 1991, kdy na autosalonu ve Frankfurtu představil dvanáctiválcový supersport C112 jako silniční verzi závodního speciálu Sauber C11 pro Skupinu C.
Pod kapotou byl dvanáctiválec 6,0 l o výkonu 300 kW (408 k) a točivém momentu 580 Nm. Automobilka údajně dostala 700 závazných objednávek a záloh od potenciálních zájemců. Z omezené sériové výroby ale nakonec sešlo.
Mercedes C112 přišel s několika konstrukčními novinkami, které se objevily na pozdějších sériových autech. Jedním byl počítačem řízený podvozek Active Body Control, dalším provázané systémy ABS a kontroly trakce s nezávislým ovládáním brzd na každém kole a také aktivní natáčení zadní nápravy.
Mercedes C112 z roku 1991 představil mnoho technických novinek, například adaptivní tempomat, aktivní aerodynamiku nebo adaptivní podvozek. Do výroby se nedostal
Auto mělo také aktivní aerodynamiku. Vůz během jízdy měnil svůj tvar pro vyšší maximální rychlost a účinnější brzdění, kdy se upravoval sklon a poloha předního a zadního spoileru. V závislosti na rychlosti také prototyp měnil svou světlou výšku. Aerodynamická brzda se dostala do výroby až s modelem Mercedes-McLaren SLR.
Cílem prototypu C112 bylo ukázat na nová řešení v oblasti aktivní bezpečnosti i u supersportovního vozu. Například vůbec poprvé byl na tomto autě použit adaptivní tempomat, který se pak dostal do výroby pod označením Distronic. Je tedy záhadou, proč tento mimořádný prototyp nikdy nedostal zelenou, i když se o něj hlásila spousta zájemců.