Kapitoly článku:
Nový motor
Pod kapotou se objevil zážehový řadový čtyřválec OHC objemu 1897 cm3. Motor M121 B II dával 77 kW, tedy 105 koní v 5700 otáčkách za minutu a používal dva dvojité spádové karburátory Solex 44 PHH. Vačkový hřídel poháněl dvojitý řetěz. Šlo vlastně o třílitr z 300 SL, jen bez dvou válců, vrtání zůstalo shodných 85 mm, zdvih byl snížen o 4,3 mm na 83,6 mm. Plně synchronizovaná mechanická převodovka měla tehdy obvyklé čtyři rychlostní stupně, sílu přenášela na zadní kola. Agregát poskytoval točivý moment 142 N.m/3200 min-1.
Podvozek darovala 190 SL "pontonová" série W120, čtyřválec byl odvozen z 300 SL.
190 SL se zrodila v době počínajícího německého hospodářského zázraku, nešlo o žádný brutální puristický skorozávodní stroj, ale o komfortní a stylové cestovní auto pro dva. A docela svižné, nezapomínejme, že rychlostní limity na dálnicích nebyly v západní Evropě tehdy ještě zavedeny.
„Malá“ SL se základními rozměry 4290 x 1740 x 1320 mm se na třináctipalcových kolech rozjela až na 171 km/h a z klidu na stovku dokázala zrychlit během 14,5 s.
Rozdíl mezi modely 1956 a 1960 jasně ukazuje, jak se zvětšilo zadní okno odnímatelné střechy.
Průměrně na každých sto kilometrů spálila 12,5 l benzinu, což nebylo před šedesáti lety nijak moc. Daimler sice v oficiálních materiálech uvádí mnohem nižších 8,6 l, ale tento údaj je nutné brát s hodně velkou rezervou. Do palivové nádrže se vešlo 65 l životodárné tekutiny. Kapalinové bubnové brzdy s průměrem 230 mm nepostrádaly posilovač, auta se na svou dobu velmi snadno ovládala, i když používala ještě kuličkové řízení, tehdy samozřejmě obvyklé.
Závodník
Závodní verze přesto existovala. I když se na konci sezóny 1955 Daimler-Benz stáhl z vrcholných kategorií motoristického sportu (důvodem byla červnová tragédie v Le Mans), mercedesy ze závodů a soutěží zcela nezmizely. Automobilka je dokonce propagovala na prospektech! Stroje postrádaly nárazníky, boční okna, střechu, topení, čalounění a izolaci i další zbytečnosti, které jen zvyšují hmotnost a při závodech jsou k ničemu. Čelní sklo nahradil plastový průhledný větrný štítek, závoďáky tak zhubly z 1160 kg na zhruba tunu.
Odlehčené závodní stodevadesátky uspěly v rukou importérů v Africe i Asii. Dolní skici vpravo ukazují variantu bez čelního skla a střechy, ale s náazníky.
Hongkongský importér Douglas Steane s jedním z nich vybojoval absolutní vítězství ve 3. ročníku Velké ceny Macaa 1956. Ano, tom závodě, který se dodnes jezdí na šíleném uzounkém městském okruhu Guia. Jeho vůz měl volant vpravo a porazil s ním několik ferrari, jaguarů a austin-healeyů. Jiný vyhrál v témže roce Grand Prix v marocké Casablance, konkrétně kategorii GT do dvou litrů.
Propagační materiály s kresbami byly v 50. letech minulého věku v módě, dnes mají dobový půvab...
Vzniklo několik kusů, jejich přesný počet není znám. Automobilka je dodala zákazníkům, kteří dále ladili a snižovali podvozky a naopak zvyšovali výkony čtyřválcových motorů. V oficiálních podnicích mezinárodní automobilové federace FIA byly však zařazeny mezi produkční sportovní vozy. Předpisy pro třídu Gran Turismo totiž vyžadovaly zcela odnímatelnou karoserii – a tu závodní 190 SL neměly.
Mírné retuše
Za osm let výroby prodělal produkční model několik decentních změn. V březnu 1956 dostal široké chromované proužky na prahy a hrany blatníků, o tři měsíce později následovala větší koncová světla. Specifikace pro Spojené státy měly na obou náraznících bezpečnostní svislé „rohy“, evropské vzadu jen za příplatek.
Právě do nich se přestěhovalo v červenci 1957 osvětlení registrační značky, protože nově vydávané tabulky byly širší. V říjnu 1959 přišel na řadu hardtop s větším, do boku zadním oknem, zlepšil se tak razantně výhled tímto směrem. Poslední úprava se objevila v srpnu 1960, šlo o zapuštěné kliky víka zavazadelníku.
Šestadvacet tisíc
Do února 1963 opustilo továrnu v Sindelfingenu celkem 25.881 vozů, pak jej vystřídal nástupce, slavná Pagoda W113, který byl představen v Ženevě 1963. V západním Německu zůstala jen pětina z celkového počtu 190 SL, zbylých 80 % se vyvezlo. Polovina exportovaných aut zamířila do USA, čímž se potvrdila slova řečená v úvodu článku. Daimler-Benz pochopitelně neslevil ze své kvality a robustnosti ani v tomto případě, jeho po léta budovaná image dostala značné trhliny až mnohem později, v novém století...
Astronomických částek dnes ceny 190 SL nedosahují, ale i tak šplhají i přes 6 milionů korun za kus v ecelentním stavu.
Mercedesy 190 SL jezdí i u nás, na veteránských srazech jsou občas k vidění. Pochopitelně se stal klasikem, jehož ceny neustále rostou... Ani unavené exempláře, které je nutné oživit, nekoupíte pod 50 tisíc eur, tedy 1,35 milionu korun. Cenový strop opravdu špičkových kusů dosahuje 230 tisíc eur, v korunách 6,2 milionu.