Kapitoly článku:
Jak šel čas
Zvláště pro exportní trhy byl objem vidlicového šestiválce zvětšen na 2,5 litru, přičemž výkon se příliš nezměnil. Už od roku 1983 přibyla čtyřdveřová verze, jež měla rozvor náprav prodloužený z 2 514 mm na 2 600 mm, takže se Biturbo rázem změnilo v plně pětimístný automobil s bohatým prostorem pro cestující vzadu. Nutno dodat, že vzadu se nečekaně pohodlně svezli alespoň dva pasažéři také ve dvoudvéřovém provedení. Již od tohoto roku začala továrna jednotlivé varianty označovat číselnou kombinací, v níž se však dnes jen ztěží hledá systém. Faktem je, že čtyřdvéřová provedení se většinou vyznačovala číslicí 4 na začátku. Motory vybavené čtyřventilovou technikou byly někdy označovány jako 222 4V a 430 4V, jindy 2.24, resp. 4.24.
Další karosářskou verzí byl otevřený Spyder z roku 1984. V roce 1986 byl představen dvoudvéřový typ 228, jenž však stanul na prodlouženém podvozku, používaném jinak pro čtyřdvéřové verze. Jeho karosérie byla mohutnější, více zaoblená, na první pohled ji bylo možno odlišit od vertikálně umístěných předních blikačů a podle ještě komfortněji vybaveného interiéru. Na jeho karosérii nebylo dílu, jenž by byl kompatibilní s vozy Biturbo. Do šířky narostl v porovnání s dvoudvéřovými verzemi o více než 100 mm a do délky přes čtvrt metru. Cílem modelu 228 bylo zaútočit na konkurenci ze Stuttgartu a Mnichova. Konstruktéři pro něj použili největší verzi motoru Biturbo s objemem 2 790 cm3, jenž pod kapotou typu 228 dával výkon 250, resp. 225 koní při použití katalyzátoru.
Hlavy se dvěma vačkovými hřídeli na každé straně a čtyřmi ventily na každý z šesti válců poprvé obdržel typ 222 v roce 1988. Ještě téhož roku vznikl model Karif, dvoudvéřové dvoumístné kupé na podvozku Spyderu s rozvorem 2 400 mm. Nabídka pohonných jednotek byla shodná s typem 228, ale vyrobeno jich bylo pouze 221 kusů, takže se jedná o jedno z nejcennějších provedení, ačkoli jeho estetická hodnota je poněkud diskutabilní.
Nový dech do řady Biturbo přinesla v roce 1990 omezená série 230 vozů se stručným názvem Maserati Racing. Určena byla pouze pro italský trh a jejím posláním bylo ověřit funkčnost vylepšení, připravených pro modernizované modely Ghibli II a Shamal. Výkon jeho dvoulitrového motoru narostl až na 285 koní při 2 250 ot./min. a točivý moment vrcholil 372 N.m při 4 250 ot./min. Umožnilo to použití lehčích pístů a klikového hřídele, nových výfukových ventilů (plněných sodíkem pro lepší odvod tepla), modifikovaných spalovacích prostorů a nových dmychadel IHI. Na optimalizaci exteriéru vozu zapracoval Marcello Gandini. Navrhnul kompletní sadu spoilerů a zapracoval nové reflektory Magneti – Marelli využívající projektorové techniky. Typ Racing disponoval sníženým podvozkem s tlumiči Koni s elektronicky regulovatelnou tuhostí a dodáván byl pouze v červené, nebo černé barvě. Jeho nejvyšší rychlost atakovala hranici 260 km/h, zrychlení z 0 na 100 km/h zvládl do 6 s a kilometr s pevným startem absolvoval za výborných 25,6 s.
Přímo z typu Racing byly odvozeny dva modely, jež se staly labutí písní legendárního Biturba: komfortní Ghibli II a ryze sportovní Shamal. Posledně jmenovaný model byl postaven na nejkratším podvozku z Karifu a osazen novým osmiválcem s objemem 3,2 l, výkonem 325 koní a šestistupňovou převodovkou. Posledním modelem nesoucím legendární motor Biturbo bylo Ghibli II s objemem 2,8 l a výkonem 285 koní. Od něj byla odvozena série pro seriál závodů Ghibli Open Cup, osazená dvoulitrovou verzí osvědčeného šestiválce, naladěným na 330 koní. Podobně jako u předchozích provedení derivátů Biturba, také situace s typem Ghibli nebyla jednoduchá: vzniklo totiž několik hybridů s motorem o objemu 2,8 l. Typ Ghibli navíc spolehlivě značku Maserati převezl až k představení zcela nového typu 3200GT.
