Auto třeba jako člen rodiny, milenec či milenka... I tak by se dal přirovnat emocionální vztah některých českých řidičů ke svým vozidlům. Vyplývá to z nedávného výzkumu, který si u agentury Stem/Mark nechala udělat společnost Shell. Zatímco údržba vozu představuje spíše nutnost, řízení je naopak zábavou. Sedmdesát procent dotázaných je hrdých na svůj automobil, téměř šedesát procent věří, že každý vůz má svůj vlastní charakter, a skoro třicet procent oslovených má pro svého plechového miláčka dokonce pojmenování.
Vyskytují se mezi nimi ženská jména Bára, Běla, Božena, Maruška nebo Drahuška, ale i zvířecí – Beruška, Brouček, Hrošík, Myšák nebo Sršeň. Není překvapivé, že citovější vazbu přiznaly spíš ženy než muži.
Kde se ovšem bere v lidech takový emocionální vztah k jejich vozům, že jim dávají tak něžná jména? Psycholog Karel Humhal se domnívá, že pojmenovávání automobilů zdrobnělinami nebo jemnými přezdívkami patří do stejného pytle jako specifické formy fetišismu, které se dají přirovnat k sexuálním úchylkám.
„Když se fetišista zamiluje namísto do ženy nebo do muže do nějakého neživého předmětu, v mírnější podobě nějaký neživý předmět zbožňuje jako by byl živý, tak by se dalo z psychologického hlediska říci, že se vlastně profiluje do obdivovaného objektu, ztotožňuje se s ním a tím vlastně miluje sám sebe,“ řekl AutoRevue.cz Humhal.
Určitou podobnost nachází psycholog ve směšných postavách menších zavalitějších mužů ze starších italských komedií, kde je představovaly role pana účetního v sérii o Fantozzim nebo pana faráře ve filmu Tři tygři proti třem tygrům. „V jednom filmu se dokonce hlavní hrdina zamiluje do vlastního vozu Fiat 124 do té míry, že při kontaktu s ním prožívá sexuální vyvrcholení,“ dodal Humhal.