Kapitoly článku:
Interiér luxusní
Velké dveře otevírají pohled do interiéru, který působí daleko komfortnějším dojmem, než bychom od vozu této ceny očekávali. Sedadla a části dveří jsou obloženy příjemným semišem, jehož drobný vzor se však dle našeho názoru do podobně reprezentativního vozu příliš nehodí. Většina palubní desky a dveří je potažena měkkým a hodnotně působícím plastem, podobným jako u některých japonských vozů nedávné minulosti. Dojem luxusu by měly podporovat plastové obklady s imitací světlého dřeva, jimiž u Hyundaie opravdu nešetřili. Dojem z nich je však dle našeho názoru tristní a kazí jinak velmi slušný dojem z použitých materiálů. Ve slícování a zpracování jsme však nenašli chyby.
Sedadla, tedy vlastně křesla, jsou konstruována spíše pro pohodlí než sportovní svezení, ale jejich boční vedení je celkem slušné. Cestující na nich mají samozřejmě dostatek místa ve všech směrech, vzadu zvláště pro kolena. Také zde jsou však poněkud omezeni svažující se střechou. Jejich tvarování je připraveno spíše pro dva cestující, kteří mají k zdispozici sklopnou loketní opěru s uzavíratelným prostorem a držáky nápojů. Řidičův sedák lze nastavit výškově i ve sklonu, regulovatelná je též tuhost bederní opěry. Odkládacích prostor je v Sonatě dostatek. Kromě opět celkem malé schránky před spolujezdcem lze využít rozměrné otevřené plochy před řadicí pákou (v její přední části se nachází zásuvka na 12V), pod rádiem, vedle ruční brzdy, ve dvoudílné loketní opěrce či v předních dveřích.
Zavazadlový prostor je přístupný čalouněným víkem, které lze na dálku odjišťovat tlačítkem na dveřích řidiče nebo na dálkovém ovladači. Zavazadelník nepatří pochopitelně k objemovým rekordmanům, niméně pojme dostatečné množství zavazadel. Opět postrádá oka pro uchycení sítě, ne však další zásuvku na 12V. Podběhy kol do něj zasahují a síťky nebo poličky bychom zde opět hledali marně. Delší předměty lze přepravovat po sklopení nestejně dělených opěradel na sedáky. Vzniklá plocha však rozhodně není rovná a průchod do interiéru je výrazně omezen výztuhami za zadními sedadly.
Za volanty
Palubní deska Elantry je jednoduchá, nicméně přehledná a svým způsobem nadčasová. Ergonomie je na standardní úrovni, méně praktické je přepínání palubního počítače tlačítkem na palubní desce vedle levého výdechu ventilace. Jeho údaje včetně průměrné spotřeby (ovšem bez spotřeby okamžité) se zobrazují na displeji přístrojového štítu. Tomu dominují kruhové stupnice tachometru a otáčkoměru, vzhledem k jejich specifickému plastickému tvaru jsme se nemohli zbavit dojmu podobnosti s jistou partií dámského těla...
Přístrojový štít je podsvícen příjemným modrým světlem, zbytek ovladačů na palubní desce je pak opatřen podsvitem nazelenalým, což jako celek příliš kompaktně nepůsobí. Páčkami pod volantem se ovládají světla i stěrače běžným způsobem, potěšila přítomnost cyklovačů pro stěrače vpředu i vzadu, vpředu včetně plynulé regulace přerušování. Pod rádiem se nachází jednoduchý panel s ovládáním ventilace, topení a klimatizace, pod ním je situován výklopný popelník, doplněný vpravo zapalovačem a zároveň i zásuvkou na 12V. Nepraktické je umístění regulátoru sklonu světlometů před řadicí pákou mezi prohlubněmi pro mince, kde se do něj snadno dostávají nečistoty. Řidič má všechny ovládací a kontrolní prvky ve snadném dosahu, spouštění bočních oken a nastavování zrcátek je soustředěno v jeho dveřní loketní opěrce. Výškově stavitelný volant je na dnešní poměry příliš tenký a velký.
Pracoviště řidiče v Sonatě je na výrazně vyšší úrovni. Přístrojový štít však působí možná až příliš skromně, ačkoli mu nelze upřít přehlednost a snadnou čitelnost. Mezi stupnicemi otáčkoměru a tachometru je výklenek s kontrolkami (jakoby připravený pro Maxi Dot), v jehož spodní části se nachází displej počítadel ujeté vzdálenosti a palubního počítače. Mezi jeho údaji chybí oproti Elantře průměrná spotřeba a jednotlivé funkce se přepínají ještě krkolomněji, a sice tlačítkem přímo vedle displeje. Tlačítko na konci pravé páčky pod volantem totiž slouží k jednorázovému setření okna. Kůži potažený volant je i v tomto případě dosti velký a tenký, nicméně u vozu tohoto charakteru nám to až tak nevadilo. Kokpitu je třeba přiznat velkou dávku ergonomie, ale mezi námi, vzhledem k omezenému rozsahu výbavy to zřejme pro konstruktéry nebylo až tak náročné.
Na palubní desce vlevo je panýlek s korektory sklonu světlometů a intenzity podsvícení palubní desky v blízkosti tlačítek deaktivace protiprokluzového systému (ten je však natolik lenivý a nepohotový, že jej v praxi deaktivovat není třeba) a zadních mlhovek. Ovládání klimatizace je jednoduché a její funkce dobrá, přičemž v automatickém režimu si spíná kompresor pouze v případě potřeby. Na náš vkus však až příliš často a na dlouhou dobu přepínala při chlazení na vnitřní okruh recirkulace. I když do automatického režimu zasáhnete, zůstávají ostatní funkce až do vašeho dalšího zásahu regulovány automaticky. Tlačítko AMB vyvolá na displeji na několik vteřin údaj o vnější teplotě. Celá palubní deska je podsvícena velmi příjemným zeleno žlutým světlem.
