Bez zásadních investic je Tatra schopna produkovat tři tisíce aut ročně, tvrdí šéf znovuzrozené kopřivnické automobilky. Přežije Tatra svoji smrt? Zatím to tak vypadá. Společnost Tatra Trucks, která se zrodila po dražbě z poloviny března, rozjela v kopřivnické továrně výrobu a již nyní má objednávky na víc nákladních aut, než se jí podařilo prodat loni.
Automobilka vlastněná z 65 procent Jaroslavem Strnadem a ze 35 procent společností Promet Tools Reného Matery má v současnosti včetně dceřiných společností – jednou je slévárna a druhou kovárna – necelé dva tisíce zaměstnanců. Nejspíš jich pár do konce letošního roku propustí.
Předseda představenstva firmy Petr Rusek je nicméně přesvědčen, že plánovaných 880 aut Tatra letos určitě zákazníkům dodá...
Euro: Kdy se zrodil plán, že byste Tatru převzali?
Nejdříve jsme se zdálky dívali, co se s Tatrou děje. Někdy v únoru až březnu loňského roku jsme však začali dávat hlavy dohromady, protože tehdy už bylo podle prodejních výsledků evidentní, že jede z kopce a ten kopec končí v rybníce. A navíc jsme zjistili, že Tatra je poměrně hodně zadlužená u bank. Následně J&T Banka koupila pohledávky od Crédit Agricole a ČSOB a nabídla je nám. Takže jsme zvažovali, co to stojí a co to ještě bude stát. K tomu, aby se něco dalo do pořádku, jsou potřeba dvě základní věci: finanční zdroje a lidské zdroje. Když máte finanční zdroje a nemáte lidi, jsou to vyhozené peníze. A naopak když máte lidi a nemáte peníze, můžete o tom jen mluvit u piva. Řekli jsme si, že obojí jsme schopni zmobilizovat. Firmy, které má Jaroslav Strnad, i ty, které má René Matera, fungují a vydělávají. Díky tomu jsme mohli zkusit dát Tatru do pořádku. A pak už to šlo rychle. Byl to kolotoč.
Euro: Snažili jste se Tatru od jejích akcionářů odkoupit, než jste se rozhodli poslat ji do dražby?
Když jsme koupili loni na podzim od J&T pohledávku za Tatrou, šli jsme se jako věřitelé představit tehdejšímu řediteli Ronaldu Adamsovi. On nás však upozornil, že za chvíli nebudeme mít nic, protože podnik skončí v insolvenci, jelikož výroba v té době stála. Tak jsme do toho vložili dalších zhruba 200 milionů korun provozních prostředků, které šly jednak do výroby a jednak na umoření splatných pohledávek věřitelů. Současně jsme vyzvali tehdejší majitele, ať přijdou s nějakým řešením. Jenže měsíc bylo ticho a po něm Adams přiznal, že se s ním ostatní akcionáři odmítají bavit. S právníkem jsme si tedy koupili letenky a 30. listopadu letěli do Dillí za jedním z hlavních akcionářů Ravinderem Kumarem Rishim. Ptal jsem se jej, jak chce situaci řešit. A on krčil rameny, že neví, a ať prý něco navrhnu. Nabídl jsem mu, aby nám zaplatil 40 procent z pohledávky, jelikož vlastní 40 procent akcií Tatry. Začal se ale smát, prý proč by to dělal. Připomněl jsem mu, že firma, v níž má 40procentní podíl, nasekala dluhy a i rodič je zodpovědný za škody způsobené nezletilým dítětem. Řekl, že to není jeho problém. Prý ho zajímají jeho obchody s tatrami v Indii. Navrhl jsem mu tedy, aby nám svůj podíl prodal. Nicméně nabídku odmítl. Upozornil jsem ho tedy, že pokud to nebude řešit, může o všechno přijít. Nechtěl tomu věřit. Výsledkem je, že Tatra, a. s., zůstala ze 40 procent ve vlastnictví pana Rishiho, jen v mezidobí přišla kvůli neuhrazení závazků v dražbě o svůj podnik.
Euro: Zaskočil vás návrh na insolvenci, který byl podán těsně před dražbou?
Měli jsme z toho strach. Na druhou stranu jsme čekali, že to nastane ještě daleko dříve. Připravili jsme se na všechna možná rizika. Ale také jsme si hned na začátku řekli, že veškerý náš postup musí být absolutně a striktně v mezích zákona.
Euro: Možnost insolvence nicméně vznikla proto, že Tatra neplatila včas ani svému dopravci...
Podnik mu dlužil směšnou částku. Někdo za tím dopravcem přišel a s jasným úmyslem od něj pohledávku koupil a běžel s tím na soud.
Euro: Když jste se seznámil se současnou situací v Tatře, dalo se z ní vůbec ještě něco vzít?
To, co by se dalo zpeněžit, by znamenalo nezvratný konec podstaty Tatry. Nejsou tu finanční zdroje ani věci, na kterých by mohl rychle někdo zbohatnout. Když jsem sem přišel, tehdejší management Tatry mi položil otázku: Co můžeme čekat? A já jsem říkal: Máte na výběr. Buď nebudete dělat nic a nejspíš přijdete o práci, protože firma skončí v insolvenci. Insolvence bude trvat rok a půl až dva roky, ztratíte důvěru zákazníků a dodavatelů. A za ty dva roky už Tatra nebude mít žádnou cenu a nikdo ji nedá dohromady. Anebo se tady něco pokusíme udělat, vy se do toho nezapojíte a my vás pošleme domů.
Vozík, který budeme tlačit do kopce, je opravdu těžký a já vítám každou ruku, která ho pomůže tlačit. Ale nesnesu, aby si na něj někdo sedl. Až budeme na kopci, tak možná. Ale do kopce ne. Možná se však dohodneme, všichni zatneme zuby včetně mě a majitelů a vysvětlíme rodinám, že děláme věc, kvůli které na nás možná budou naše děti jednou hrdé. Ve finále to světýlko na konci tunelu je.
Ono to samozřejmě není tak tragické, jak to popisuji. Když jsme sem přišli, Tatra měla nějaké objednávky, má vyvinuté zajímavé vozy. Tatra je po technické stránce unikátní vozidlo a to, co vydrží a projede v terénu, opravdu nedokáže žádné jiné nákladní auto. Chtěl bych jen dosáhnout toho, aby ti lidé situaci pochopili a pod mírným tlakem začali předvádět velké výsledky. Tlačit na lidi po zlém jako buldozer nemá cenu. Myslím, že se nám podařilo, že lidé zvedli hlavu. Znovu jsme rozběhli výrobu, která když jsme sem přišli, už dva tři měsíce skoro stála. A dodali jsme vozy zákazníkům, kteří si mysleli, že už je nikdy nedostanou.
Zdroj: Euro.cz