Střední model Taunus se ve druhé polovině dvacátého století stal evropským synonymem pro kvalitní a robustní cestovní vozy.
Kapitoly článku:
Meziválečné počátky
Vozy Taunus se vyráběly především v Německu a od sedmdesátých let se jednalo o identické stroje, jaké vyráběla britská divize Fordu pod jménem Cortina. Název Taunus si tyto Fordy vypůjčily od německé hory a vyráběly se od roku 1948 až do roku 1984. Pravdou je, že první Taunus se objevil již před druhou světovou válkou, přičemž šlo o typ G73A produkovaný v letech 1939 až 1942, za první v řadě se však obecně považuje provedení G93A z let 1948 až 1952.
V okolí druhé světové války se Ford Taunus vyráběl ve verzích G73A a G93A
Jednalo se o vylepšený model Eifel vybavený čtyřválcem s objemem 1 172 ccm, delším podvozkem a aerodynamicky tvarovanou karosérií. Tento Taunus byl vůbec prvním německým Fordem osazeným hydraulickými brzdami a celkem se jej vyrobilo 74 128 exemplářů včetně užitkových variant. S příchodem generace M v roce 1952 adoptovaly jméno Taunus všechny v Německu vyráběné Fordy, přičemž orientaci usnadňovalo doplňkové označení 12M, 15M, 17M, 20M a 26M.
Písmeno M mělo znamenat Meisterstück, tedy veledílo, jméno Taunus se v té době objevovalo i na exportních trzích, zvláště na těch, kde byly nabízeny i výrobky britských nebo amerických továren Ford. Menší modely 12M, 15M a 17M byly vybaveny čtyřválcovými řadovými a později i vidlicovými zážehovými motory s objemy ve třídách 1,2, 1,5, resp. 1,7 l, zatímco větší modely poháněly vidlicové šestiválce.
Rozhodný krok vpřed
Taunus 12M se v roce 1952 stal prvním zcela novým německým poválečným Fordem s pontonovou karosérií, jež byla svým vzhledem dosti podobná britskému modelu Zephyr. Zachovával si letitý čtyřválcový motor se spodem vedenými ventily, objemem 1 172 ccm a výkonem 38 koní (28 kW), což mu umožnilo dosáhnout rychlosti 112 km/h.
Do padesátých let vystartoval Taunus s novou, pontonovou karoserií
O tři roky později nabídku obohatil typ 15M vybavený novým motorem o objemu 1 498 ccm a výkonu 55 koní (40 kW), nejvyšší rychlost se pak blížila hranici 130 km/h. Všechny vozy řad 12M a 15M byly osazeny dvoudveřovými karosériemi, ke standardním sedanům se záhy připojily i užitkové verze. Roku 1959 prošel nejmenší Taunus nenápadnou modernizací, jež přinesla především splynutí řad 12M a 15M do jediné, výkonnější provedení se nyní jmenovalo 12M 1,5l.
Taunus 12M P4 byl v roce 1962 zcela novým vozem a nabídl pohon předních kol
Na zcela nový model si museli příznivci kompaktních Taunusů počkat až do roku 1962, kdy se představila generace 12M P4. Mezi zásadní novinky patřily karosérie, moderní vidlicové motory a převratný pohon předních kol (byl to první Ford s předním pohonem, který až později následovaly modely Fiesta). Pohonné jednotky byly nabízeny v objemových verzích 1 183 a 1 498 ccm, ta slabší byla naladěna na skromných 40 koní (29 kW), větší z nich postupem času posilovala z výchozích 50 až na 65 koní (37, resp. 48 kW), což posunulo nejvyšší rychlost z původních 135 na 144 km/h.
Předností Taunusu P4 byla široká škála motorů i karosářských verzí
Rozšířila se i nabídka karosérií, kromě dvou a čtyřdveřových sedanů byly k dispozici i kupé a dvě provedení kombíků. Rok 1966 se stal chvílí pro premiéru nepatrně modernizované generace P6, ale především rokem návratu označení 15M.
Vozy 15M a 12M ve faceliftovaném provedení P6
Základní typ 12M se dále dodával s motory 1 183 a 1 305 ccm o výkonovém rozpětí 45 až 53 koní (33 až 39 kW), obnovený model 15M mohl být vybaven jednotkami o objemu 1 498 a 1 699 ccm. Jejich výkon se pohyboval od 55 do 75 koní (40 až 55 kW), nejvyšší rychlost sahala od 136 do 158 km/h. Kariéru Taunusu P6 ukončilo v roce 1970 představení zcela nové generace Taunus TC.