Kapitoly článku:
Závodní počátky Fordu GT (přezdívka 40 vznikla kvůli výšce hrany čelního skla 40 palců nad silnicí, která byla vyžadována tehdejšími předpisy) nebyly příliš slavné. Poprvé auto startovalo během závodu na 1000 km Nürburgringu v květnu 1964, ale nedokončilo kvůli poškození podvozku. Přesto předvedlo nadějný výkon.
O pár týdnů později se jel závod na 24 h v Le Mans, ale Ford si nedělal naděje na vítězství, měl to být spíše testovací závod. Než ale stačil všechna auta důkladně odladit, odstoupila s technickými problémy. V podobném duchu se nesl celý první rok Fordu GT na závodním poli pod vedením Johna Wayera.
První vítězství si Ford GT40 vybojoval během závodu Daytona 2000 v roce 1965. Nejúspěšnější byl ale rok 1966, kdy vedle Le Mans vyhrál i v Daytoně a Sebringu
Vedení Fordu toho mělo dost a po závodě v Nassau dohodlo spolupráci s Carrollem Shelbym. Shelby se pustil do vývoje a ladění aut a hned v prvním závodě, při kterém byl Carroll Shelby vedoucím týmu, si Ford GT dojel pro své první vítězství. Byl to závod Daytona 2000 v únoru 1965.
Rok 1965 byl pro Ford GT pod vedením Carrolla Shelbyho poměrně úspěšný, i když ze závodu v Le Mans všechny vozy odstoupily. Podařilo se především auta odladit po stránce výkonů, spolehlivosti a ovladatelnosti.
Rok 1966 znamenal průlom. V Daytoně (která se poprvé jela na 24 h) si Ford GT Mk II s motorem 7.0 V8 dojel pro první tři místa. Při závodě na 12 h v Sebringu tohle umístění Ford GT40 zopakoval a ten samý výsledek se opakoval konečně i v závodě na 24 h Le Mans.
Přesto se slavné vítězství v Le Mans 1966 neobešlo bez kontroverze. Před koncem závodu měly dva vedoucí Fordy týmu Shelby American Inc. velký náskok a tým se rozhodl dát jezdcům příkaz dojet klidně do cíle ve stanoveném pořadí.
Tým se dohodl na společném finiši, kdy všechny vozy měly projet cílem současně. Vítězem byli ale prohlášeni Bruce McLaren a Chris Amon v druhém Fordu, neboť startovali o 18 metrů dál a tedy za 24 hodin ujeli delší vzdálenost. Oficiálně se dodnes jedná o nejtěsnější vítězství v historii Le Mans.
Závodník Ken Miles z toho ale nebyl nadšený, protože týmovou režií přišel o velmi cennou trofej. V jednom roce totiž mohl získat vítězství z Le Mans, které by přidal k výhře v Daytoně a Sebringu. Miles se kvůli tomu s Fordem rozhádal a smutnou tečku tomu dala jeho smrtelná nehoda během testování prototypu Ford J o několik týdnů později.
Ford GT40 Mk IV měl trochu jinou karoserii. Pro vítězství si dojel v roce 1967. O rok později ale kvůli změně pravidel automobilka nasadila model Mk I, který opět vyhrál.
Na druhou stranu, Ford po vážné nehodě Kena Milese upravil ochrannou konstrukci modelu GT40 Mk IV a to pravděpodobně zachránilo život dnes legendárnímu Mario Andrettimu, který měl vážnou nehodu v roce 1967 v Le Mans. Právě zesílená konstrukce stála za tím, že měl jen lehká zranění. Jinak by pravděpodobně zahynul a nestal se nikdy tak slavným.
V roce 1967 startoval Ford v Le Mans s modelem Mk IV, který měl upravenou aerodynamickou karoserii a sedmilitrový osmiválec z modelu Mk II. Pro vítězství si před továrním Ferrari dojel tým Shelby American a jezdci Dan Gurney a A.J. Foyt. Kvůli Gurneymu musel Ford dokonce upravit střechu auta tak, aby se do něj vůbec vešel.
Dodnes je toto jediné vítězství čistě amerického týmu v Le Mans, tedy amerických jezdců a amerického auta. A ještě jedna zajímavost, Gurney na pódiu pro vítěze protřepal láhev šampaňského a všechny okolo postříkal. A tím založil nesmrtelnou tradici.
V roce 1968 to bylo v Le Mans poměrně složité. Závod se jel až v září, neboť květnový termín byl kvůli občanským nepokojům zrušen. Změnila se pravidla a ta stanovila maximální limit objemu 5,0 l. Ford tak opustil modely Mk II a Mk IV se sedmilitrovými osmiválci a nasadil původní Ford GT40 Mk I s motorem 4,7 l V8, který byl zvětšen na hraničních 4,9 l.
Ford uhájil první místo před vozy Porsche, Ferrari oficiálně s tovární podporou na protest proti novým pravidlům nestartovalo. Pro první místo si dojeli jezdci Pedro Rodriguez a Lucien Bianchi. Smutný osud potkal belgického závodníka Willy Mairesse, který hned v prvním kole vážně havaroval s Fordem GT40 na rovince Mulsanne. Jeho zranění ho donutila ukončit kariéru a rok na to kvůli tomu spáchal sebevraždu.
V roce 1969 se poprvé ukázala konkurence v podobě Porsche 917, ale nedopadlo to pro ni nijak slavně. V prvním kole závodu se v neodladěném speciálu Porsche v zatáčce Maison Blanche zabil britský závodník John Woolfe. Vozy Porsche 917 nakonec odstoupily.
Ford si dojel pro své čtvrté a poslední vítězství, ale finiš závodu byl velmi dramatický. Jacky Ickx ve Fordu byl ve stejném kole jako Hans Herrmann v Porsche 908 Coupé a oba se přetahovali o vedení. Ford měl problémy s výfukem, Porsche s brzdami.
V posledním kole se nechal Ickx předjet Herrmannem na rovince Mulsanne a předstíral, že nemá dost paliva. Pak se ale pověsil do vzduchového pytle a Porsche znovu předjel. Ickx se pak udržel v zatáčkovité pasáži ve vedení a cílem projel o zhruba 120 metrů dřív než Herrmann.
Zajímavé také je, že vítězný Ford bylo naprosto stejné auto, které vyhrálo v roce 1968, tedy Ford GT40 Mk I s číslem podvozku 1075. To se stalo teprve podruhé v historii, když se stejný kousek povedl vozu Bentley Speed Six v letech 1929 a 1930.
Silniční Ford GT40 měl upravenou karoserii a nutné bezpečnostní vybavení. Dostal také blinkry a nárazníky, ale vyrobeno bylo jen sedm kusů, čtyři s volantem vlevo
Ford GT40 Mk III byl jediný model, který automobilka upravila pro běžný silniční provoz. Poznáte ho především podle povinné výbavy a nárazníků, čtyř čelních světlometů a prodloužené karoserie kvůli místu pro zavazadla.
Silniční Ford GT40 dostal podladěnou verzi osmiválce 4,7 l, která měla výkon okolo 250 kW (340 k). Řadící páka se přesunula doprostřed a auto bylo možné objednat i s levostranným řízením. Téměř všechny závodní vozy měly volant vpravo. Ford vyrobil oficiálně jen sedm silničních modelů Mk III, i když některé závodní verze byly později přestavěny a upraveny na značky.