Je to letos padesát let od chvíle, co Ferrari představil jeden ze svých vůbec nejlepších sportovních vozů s označením 250 GT na krátkém podvozku (značeném SWB). K připomínce tohoto opravdu významného jubilea značka Ferrari na letošním pravidelném essenském veletrhu vystavila kromě jiného též verze 250 GT Berlinetta (k oslavě padesáti let premiéry na autosalonu v Paříži) po boku variant s karosérií Pininfarina a provedení Superamerica. Od roku 1959 bylo vyrobeno celkem 166 vozů ve verzi 250 GT Berlinetta. Z nich bylo 92 vozů s ocelovými karosériemi pro běžný silniční provoz a 74 hliníkových závodních vozů Competizione. V Essenu vystavené vozy byly certifikovány oddělením Ferrari Classic Authenticity Certification, které se zaměřuje na autorizaci do dnešních dní dochovaných historických vozů Ferrari. Toto oddělení bylo založeno v roce 2006 a od té doby jeho dílnami prošla již tisícovka automobilů značky Ferrari. Není třeba dodávat, že historie řady z nich může být přinejmenším diskutabilní. Kromě zmíněného výročí letos slaví Ferrari také 25 let od zahájení výroby modelu 288 GTO. Soukromý sběratel Joe Sackey uspořádal setkání vozů tohoto typu, jež se odehraje letos v srpnu na soutěži elegance v kalifornském Monterey.
Přímým předchůdcem modelu 250 bylo dvoumístné sportovní Ferrari 225 S, jež se poprvé prezentovalo v roce 1952 na závodě Giro di Sicilia. Šlo o dva prototypy, otevřenou barchettu a kupé s karosérií od Vignaleho. Na Mille Miglia pak startovalo hned sedm vozů typu 225 S, ale jejich výsledky byly zastíněny triumfem spřízněných, ale silnějších vozů 250 S. Ferrari 225 S se pak staly nejen předzvěstí slavné řady 250 GT, ale také prvním modelem Ferrari, který startoval na prvním závodě v Imole. Předchůdcem řady 250 GT byla série 250 S, jež se ve formě prototypu prezentovala na závodě Mille Miglia roku 1952 pod vedením jezdců Giovanniho Braca a Alfonsa Rolfa. Zde tento vůz svedl urputný souboj s vynikajícími piloty Rodulfem Caracciolou, Hermannem Langem a Karlem Klingem, kteří startovali na vozech Mercedes – Benz 300SL. Ferrari dáválo jen 230 koní, takže na Mercedesy na rovinkách poněkud ztrácelo, jeho hbitost v zatáčkách však nakonec vedla k vynikajícímu výsledku: Bracco se stal pilotem, který projel cílem jako první. Téhož roku se pak prototyp 250 S zúčastnil ještě čtyřiadvacetihodinovky v Le Mans a dálkové jízdy Carrera Panamericana. Rozvor jeho náprav činil 2 250 mm a karosérie spočívala na lehkém trubkovém rámu. Přední kola byla zavěšena nezávisle, ta zadní pak na tuhé nápravě s podélnými půleliptickými listovými péry. Brzdy byly na všech kolech ještě bubnové, pod kapotou se však ukrýval vrchol tehdejší techniky: Colombův třílitrový vidlicový dvanáctiválec se suchou klikovou skříní. Osazen byl třemi karburátory Weber 36DCF a pětistupňovou převodovkou s manuálním řazením.
Do běžného provozu však Ferrari 250 vyjely teprve v roce 1959 a se dvěma rozvory náprav 2 400 (SWB) a 2 600 mm (LWB), přičemž většina z otevřených verzí stála na kratším rozvoru. Upravený dvanáctiválec nakonec dával z tří litrů objemu celých 280 koní a vozy řady 250 byly navíc v porovnání s konkurencí (včetně Jaguaru XK) podstatně lehčí. Přední brzdy byly již kotoučové a sportovní verze tohoto modelu vybojovaly pro značku Ferrari titul poháru konstruktérů v roce 1961 pro třídu GT.
Ferrari 250 GT