Dodge Viper se letos rozloučí. Na trhu vydržel čtvrt století, což je o dvacet let déle, než jak zněl původní plán. Měla to totiž být jen limitované série.
Kapitoly článku:
O historii vzniku modelu Dodge Viper koluje spousta legend a mýtů. Není se ale čemu divit, protože Viper patří mezi nejikoničtější americká auta, vždyť za jeho vznikem stál třeba legendární Carroll Shelby. A plno historek koluje také kolem použitých dílů.
Během těch tří generací se Viper vlastně moc nezměnil. Recept zůstal stále stejný: atmosférický desetiválec vpředu, relativně nízká hmotnost a děsivé jízdní vlastnosti
Dodge Viper nepřišel na svět během nějaké porady nejvyššího managementu s kalkulačkou, grafy, tabulkami a obrázkovou prezentací. Dá se říci, že se věci začaly hýbat v únoru 1988, kdy takhle jednou mezi kancelářemi procházel šéf designu společnosti Chrysler Tom Gale a tehdejší šéf Bob Lutz na něj z kanceláře zavolal.
Mezi oběma muži proběhl neformální pětiminutový rozhovor, během kterého Bob Lutz designérovi řekl: „Stále o tom přemýšlím a domnívám se, že bychom se vážně měli pustit do projektu znovuzrozené Cobry.“
Lutz zhruba nastínil svou vizi, tedy že by auto mělo využívat moderní výrobní technologické postupy, ale stále by mělo odrážet ducha surového vozu bez elektronických serepetiček, řízení všech kol, pohonu 4x4 a přeplňování. Mělo jít o auto komunikující s řidičem, od kterého ale bude vyžadovat maximální soustředění. Na všechno půjde brutální silou, stejně jako kdysi ikonická Cobra.
Je až překvapivé, jak rychle se věci daly do pohybu. Designér Tom Gale nastínil hrubou představu vycházející částečně z dřívějších konceptů sportovních aut z poloviny 80. let. Bob Lutz zase přišel s nápadem využít motor pocházející z divize užitkových vozidel.
Obrovský podíl na vývoji Viperu měl ale také jistý Francois Castaing, který k Chrysleru přišel v červenci 1987. Měl na starosti vývoj motorů pro Jeep a užitková auta, ale jeho praxe sahala dokonce i do Formule 1. Vedl totiž úspěšný projekt přeplňování motoru F1 automobilky Renault.
Koncepty a návrhy vycházely z původních skic sporťáku z poloviny 80. let. V prototypech se používal osmiválec, desetiválec vznikl prostým přidáním dvou dalších válců
Castaing dohlížel na vývoj nového moderního desetiválce pro pick-upy a malé náklaďáky. Toho se chytil Lutz s Galem, kteří si vzpomněli na vozy Bizzarrini a DeTomaso z 60. let. Ty měly elegantní karoserii a pořádný americký motor. Napadlo je, že něco takového na současném trhu chybí.
A protože Bob Lutz klasickou Cobru vlastnil, začala se celá idea moderní Cobry velmi rychle rozvíjet. Není ani žádným tajemstvím, že design finálního produktu byl Cobrou silně inspirován. Stačilo pak do toho jen vrazit motor z náklaďáku.
V té době působil Carroll Shelby jako konzultant vývoje sportovních vozů a závodního programu koncernu Chrysler. Když za ním Bob Lutz a Francois Castaing přišli, aby se pobavili o budoucích projektech, sám Shelby (který zároveň pracoval na vlastním projektu sportovního auta) navrhl, proč ještě Chrysler nedělá něco na způsob moderní Cobry.
Všichni si pak s Carrollem Shelby sedli k jednomu stolu a během pouhých třiceti minut navrhli hrubý koncept nového auta. Rozhodli o konstrukci rámu, karoserie, podvozku, motoru a podobně. Nicméně ještě trvalo několik let, než management definitivně auto schválil.
Celý projekt tak vznikal vlastně tajně, respektive bez posvěcení nejvyšším vedením. Tomu odpovídaly i tak trochu polní podmínky, svého času se díly pro Viper vyráběly po částech v různých garážích a sklepech po oficiální pracovní době všech zúčastněných. I to se podepsalo na celkovém syrovém charakteru auta bez elektronických hraček.
Zhruba tři týdny po krátkém pětiminutovém rozhovoru mezi Lutzem a Galem se oba muži znovu sešli, aby probírali něco jiného. Na konci jednání Gale předložil Lutzovi nové návrhy Viperu a ten z nich byl doslova nadšený. Za nákresy stálo oddělení Highland Park Advanced Design automobilky Chrysler.
Původně mělo jít jen o hračku a designové cvičení. Nakonec ale zainteresovaní doslova udolali vedení a donutili ho projekt schválit do výroby. Byl to nečekaný úspěch
Za další tři týdny vznikl hliněný model v životní velikosti. Ten Bob Lutz okamžitě schválil a poslal ho do dalšího stádia. Tím byl funkční koncept, který měl sloužit jako lákadlo na autosalonech v roce 1989. Práce tedy započaly prakticky ihned 28. května 1988.
Koncept byl postaven na trubkovém rámu a zatímco finální produkt měl laminátovou karoserii, koncept měl z technických důvodů ocelové panely. Tehdy se prvně objevily mohutné blatníky připomínající hrozící kobru a bokem vedený výfuk včetně koncovky před zadním kolem.