Když jsme psali o Fordu Mustang, vyzývali jste nás k napsaní článku o skutečně sportovním americkém autě. Co takhle Charger?
Kapitoly článku:
Mustang útočí
Značce Dodge, divizi koncernu Chyrsler, byla horká půda pod nohama. Od 17. dubna 1964, kdy byl představen Ford Mustang, zde horečně, dnem i nocí, pracovali na autě, které mělo značce Dodge co nejdříve vtisknout do ruky zbraň proti Mustangu. Tato zbraň měla zastínit nejen jeho, ale také Chevrolet Chevelle a dokonce i slavný Pontiac GTO. Měl to být stroj, který by všem ostatním udělil bezlítostnou lekci. A proto jej nazvali Charger, tedy něco jako „bitevní kůň“.
Nový model vycházel z koncepční studie Charger II a před veřejnost předstoupil 1. ledna roku 1966, tedy před jedenačtyřiceti lety. Byron Nichols, tehdejší nejvyšší muž divize Dodge, novinku popisoval jako „nový přístup k designu a technice od nárazníku k nárazníku“. Do Chargeru se vkládaly obrovské naděje. Byla to klíčová doba, kdy prodejní místa Mustangu zavalovaly davy mladých lidí, dospělých z poválečného populačního boomu, který tak přesně odhadl Lee Iacocca, duchovní otec Mustangu. Jak známo, Mustang slavil své druhé výročí ve chvíli, kdy jezdilo již více než milion vozů tohoto typu. Bylo třeba okamžitě jednat a tyto zákazníky ohromit. Faktem je, že Chrysler v roce 1965 představil fenomenální motor 426 Street Hemi s objemem skoro sedm litrů, ale nebylo v podstatě do jakého vozu jej zasadit. Jedinou možností byl dvoudvéřový Coronet. Tento vůz byl rychlý. Co rychlý, brutální. Na druhou stranu byla jeho karosérie atraktivní možná podobně jako stánek se zeleninou, takže se takto motorizovaný Coronet těšil oblibě snad jen u pravověrných vyznavačů pouličních honiček.
Pořádný kus auta
Sesterský Plymouth Barracuda z let 1964 až 1966 byl o něco větší než Mustang a ve verzi Formula S disponoval osmiválcem s objemem 4,4 litru, který měl svými 235 koňmi konkurovat Mustangu se známým motorem 289 (4,7 l) v naladění Hi-Po. Charger byl postaven na ještě větším samostatném rámu, než měla Barracuda, a byl tak o více než půl metru delší než Mustang. Ačkoli jeho náležitost k řadě Coronet byla stále na pohled patrná, vzhledem nemohl nikoho urazit. V propagačních materiálech z roku 1966 bylo tlumočeno svědectví Williama Brownlie, šéfdesignéra značky Dodge: „Každý kousek kovu a skla byl navrhován tak, aby linie působily futuristicky a dávaly vozu nízké těžiště. Splývající dlouhá záď, zadní světlomety v celé šířce vozu a příď vzbuzující dojem digestoře dělají z Chargeru revoluční vůz v oblasti sportovních automobilů“. Právě velmi efektní zadní světlomety, opanovávající zadní masku v celé její šíři, však vedly k potížím. Záhy se zjistilo, že zvláště brzdová světla za šera vůz na silnici znepřehledňují, takže úřady napříště předepsaly maximální počet zadních světel. Také příď však působila kompaktním dojmem, protože čelní světlomety byly ve dne skryty pod výklopnými mřížkami.
Být stále svůj...
Jedinečnost prostupovala i do interiéru, kde se nacházela čtyři samostatná a anatomicky tvarovaná sedadla, v celé délce oddělovaná mohutnou středovou konzolí. Na přání však mohla být vepředu běžná třímístná lavice. Zadní sedadla byla vpřed sklopná a na své ploše srovnané s úrovní dna kufru umožňovala přepravu značného množství zavazadel. Většina z dílů použitých na sedadla, konzole a palubní desku však pocházela z ostatních modelů koncernu Chrysler, přičemž zcela exkluzivně působil přístrojový štít se čtyřmi velkými samostatnými „budíky“, poprvé použitý ve studii Charger II.
Ačkoli byl Charger k dispozici také s motory 318 (5,1 l), 361 (5,8 l) a 383 (6,2 l), skutečným trhákem se záhy stala právě verze s motorem 426 Hemi. Šlo o „krotší“ verzi jednotky, používané ve vozech Dodge v závodech NASCAR. I v úpravě pro Charger disponovala dvěma čtyřnásobnými karburátory, které však byly navzájem propojeny tak, že při nižších rychlostech fungoval pouze jeden z nich. Motor Chargeru měl kompresní poměr snížený na 10,25:1, hliníkové hlavy válců a ne tolik ostré vačky, aby byl motor dostatečně spolehlivý pro dodržení zákonem dané roční záruky. Charger však díky němu přesto disponoval oslnivými 425 koňmi (při redakčních testech mu však naměřili rovných 500 koní) a přezdívalo se mu King Kong nebo Hemi Hummer. Ačkoli jej poněkud hendikepovala vyšší hmotnost, dosáhl z klidu rychlosti 100 km/h za 7,6 s a 160 km/h za 14,4 s. Motor však poskytoval řadu možností pro další zvyšování výkonu, takže tyto nadstandardní parametry standardního naladění mohly být ještě daleko lepší. Zákazník mohl vybírat mezi čtyřstupňovou převodovkou s manuálním řazením a třístupňovým „automatem“ TorqueFlite.
Walter Chrysler založil společnost v roce 1925 reorganizací Maxwell Motor Company (1904). V roce 1998 uzavřel partnerství s Daimlerem, dnes silně spolupracuje s italským Fiatem.
Chrysler je nejmenší ze tří velkých amerických automobilek (vedle Fordu a General Motors). Od roku 2021 patří do skupiny Stellantis.
Chrysler 300 • Chrysler Voyager