Máme tu znovu miss autosalónů z Rüsselsheimu a letošní auto roku. Tentokrát v kombinaci liftbacku s dvoulitrovým turbodieselem.
Kapitoly článku:
Tak nám minulo jaro, léto, podzim je v rozpuku, ale Opel Insignia dokazuje, že rozhodně není žádnou fatou morganou často těžce zkoušených zákazníků firmy s bleskem ve znaku. Za krátký čas pomohl nový model střední třídy vytrhnout německou automobilku ze spárů hrozící klinické ekonomické smrti a nastolil nový životaschopný trend, jehož dalším perspektivním plodem se zdá být netrpělivě očekávaná Astra nové generace.
Jenže zatímco Astra zůstává Astrou (aspoň prozatím) a Corsa Corsou, u svého modelu střední třídy dali dědicové Adama Opela jasně na srozuměnou, že jméno Vectra už nemá ve výrobním programu své místo. Snad právě proto, že po odchodu velké Omegy byla právě Vectra nositelem tradičních hodnot svého výrobce, které po slibném začátku devadesátých let zabředávaly do čím dál šedivějšího průměru a stagnace. Krize střední třídy, jak lze toto stádium v Opelově rodinné mytologii bez nadsázky označit, pak vyvrcholila poslední „céčkovou” Vetrou nebo ne zrovna úspěšným individualistickým typem Signum. Oleje do ohně přilily ne vždy oslnivé zvěsti o spolehlivosti, sílící tlak dravější evropské i japonské konkurence a v neposlední řadě dramatická finanční situace uvnitř mateřského koncernu General Motors. V takové situaci byl příjezd Insignie natolik příjemným překvapením, že marketingoví zaměstnanci Rüsselshemiského výrobce mohli začít bez okolků směle vyplňovat přihlášku do soutěže o lídra na poli vozů střední třídy, přinejmenším mezi neprémiovými značkami.
Že byl direkt namířený proti Accordu či Mondeu nanejvýš přesný, dosvědčil vcelku suverénní zisk prestižního titulu auta roku 2009 a podle stále zřetelnějšího výskytu vozu na našich silnicích lze soudit, že na rozdíl od některých dřívějších laureátů této ceny se slovo odborníků příliš nevzdálilo reálnému vkusu trhu. Dá se předpokládat, že vedle relativně konzervativnějšího sedanu a odvážně střiženého kombi bude český importér nejvíce spoléhat na odbyt líbivého pětidveřového liftbacku, který teoreticky nejlépe odpovídá náročnému vkusu českého zákazníka, který obvykle vychází ze vzorce deset výhod v jednom. Jako ulitá pak do takové mozaiky zapadá pohonná jednotka v podobě dvoulitrového turbodieselu, která představuje úspornější alternativu k benzíňáku 1,6 turbo. Jedna šestku jsem potýral již dříve v kombi Sports Tourer, drobnohledem budou nyní jistě zkoumány i zkušenosti nabyté s nafťákem v nejsilnější modifikaci se 118 kW.
Tip: Přečtětě si náš předchozí test Opelu Insignia ve vezi Sport Tourer 1,6 Turbo.
Radikální designový řez se vyplatil
Odříznutí od staré éry demonstrují hned od pohledu velké ba převelké změny, které se udály v pojetí vnějšího designu. Oproti stroze hranatým liniím poslední Vectry, které byly v jednadvacátém století zřetelným krokem vzad nebo přinejmenším stranou, Insignia přináší zcela novou kvalitu. Po sejmutí pomyslného závoje tajemství na vás vykouknou hodně rozložité, ale vlivem množství dramatických zakřivení, prohnutí a zakulacení, svěží linky pětidveřové karoserie. Na kdysi tolik oblíbenou Omegu odkazuje Insignia především svojí délkou 4 830 mm shodnou s variantou sedan, která se mimochodem od liftbacku až tak moc neliší. Podobenství s Vectrou lze naproti tomu objevit snad jen kalným pohledem skrze láhev hořké irské lihoviny.
Příď, to je hrozivě vysoká a vyklenutá hradba megalomanského plastového nárazníku, do něhož je vsazena stříbrná maska chladiče o rozměrech, za které by se nemusel stydět kdejaký americký offroad ze sedmdesátých let. Situaci svým plynulým přechodem do kapoty a blatníků naštěstí zjemňují vcelku střízlivé hlavní světlomety s diodami pro denní svícení, stejně jako ostře řezané mlhovky situované v dolních rozích.
Jak je tomu v poslední době u Opelů zvykem, celá karoserie je od nárazníku k nárazníku opticky rozdělena tu více a tu méně nápadným zlomem. Nevelká přední kapota velmi nenásilně přechází do čelního okna, jehož zakřivení odpovídá svým tvarem pravidelnému půlkruhu, který z bočního pohledu vytváří kabina cestujících. Tento geometrický majstrštyk je navíc zvýrazněn zřetelným stříbrným orámováním oken. Prvkem, který z boku rozhodně upoutá, je zajímavě vyvedený prolis ve tvaru klasických rohatých saní.
Nejdynamičtější partií je bezesporu záď s dlouhatánským zadním sklem, které svým větším sklonem musí eliminovat absenci plošinky kufru typické pro stejně dlouhý sedan. Následuje oblé decentní křidélko a mile subtilní zadní čelo kontrastující svým přátelským úsměvem s nabubřelým předkem. Klam v podobě menší šířky je zde vyvolán vyklenutím hmoty karoserie směrem vzad a velmi efektními zadními svítilnami, které by se nemusely stydět ani za označení boční. Na rozdíl od takového Superbu s naturelem zadku auta dobře ladí výrazná příčná linka se znakem výrobce a nevadí ani hodně rozměrný nárazník.