Trendu posledních let, kdy evropští zákazníci požadují u každého nového modelu automobilu i verzi se vznětovým motorem, se museli chtěj nechtěj přizpůsobit i Japonci. Například Honda byla poslední z velkých výrobců, kdo ještě odolával. Největší producent ze země vycházejícího slunce Toyota už produkoval diesely dávno, ale teď je zajímavý motor D4D k dispozici i v nové Corolle.
Jak už jsme uváděli v testu prakticky základního modelu Corolly – tedy vozu s motorem 1,4 – je hned od začátku k dispozici téměř celá škála různých variant. Toyoty s motorem D4D jezdí už nějaký čas a teď tedy úspěšný agregát našel místo i pod kapotou nového typu Corolla.
Je obvyklé, že provedení se vznětovými motory bývá jednodušeji vybaveno než u verzí zážehových. To platí i o voze, který jsme měli možnost vyzkoušet. Dnes se však už i základní výbava běžně pyšní tolika dříve luxusními prvky, že příliš spartánská výbava by už neobstála. Zejména pak u japonských výrobců, kteří v tomto směru Evropany předstihují.
Vůz, se kterým jsme jezdili, měl pětidveřovou karoserii hatchback a celkově tedy platí o vozidle to, co bylo řečeno už v testu Corolly 1,4. Jediná odlišnost nastala právě u agregátu a nutno říci, že k lepšímu.
Motory s technikou common-rail jsou obecně velmi dynamické při úsporném provozu a v Corolle to platí také. I v silných mrazech blížících se –20 stupňů C startuje pohonná jednotka snadno a rychle. Čím je ovšem chladnější počasí, tím déle je motor hlučnější. Charakteristický klapot ale mizí po několika málo okamžicích, stačí ujet pár set metrů. Svůj akustický projev má i turbodmychadlo. Při pozorném naslouchání je možné typické hvízdání turba zaslechnout – ale nijak neruší. Samotný turboefekt se v dynamice nijak zvlášť neprojevuje. Ale je znát, že patřičný točivý moment nabíhá až od 2000 otáček. Jakmile se ručička otáčkoměru přehoupne přes tuto hranici, vůz znatelně zrychlí.
Pokud jde o naše orientační měření, vůz zrychloval z nuly na 100 km/h za 11,9 s a to je příznivější výsledek než u verze 1,4. Nejvyšší rychlost jsme pak zjistili 177 km/h, což je přibližně stejná hodnota.
Proti nejslabšímu motoru je výrazný přínos zejména vyšší točivý moment. Nezatížený vůz tak při akceleraci například na prachu nebo mokru tu a tam „prohrábne“ ještě na dvojku. Přední vnitřní kolo se snadno protáčí i při jízdě pod plynem v zatáčkách s velmi malým poloměrem. Komfortu ani bezpečnosti jízdy to nevadí, ale každé takové protočení zhoršuje ekonomické parametry, zejména ve spotřebě paliva a pneumatik.
Pokud jde o samotnou spotřebu, pak se výrazně lépe jeví na volných silnicích než v městském provozu. Vítanou pomůckou byl v tomto směru i jednoduchý palubní počítač, který sdílí společný displej s rádiem i v této verzi. Při mimoměstském provozu ukazoval hodnotu 6,7 – 6,8 l/100 km, ve městě je pak téměř nemožné se dostat pod hranici 7 litrů nafty na 100 km. Spotřeba narůstá zejména při pomalém posunování ucpanými ulicemi. Mimo město je tedy provoz dostatečně úsporný, ve městě pak trochu vyšší než jsme očekávali.
Už v minulém testu jsme se zmiňovali o nepřesnostech v řazení vozů Corolla. I tento automobil s jiným motorem nám poznatek potvrdil. Také tentokrát se ne vždy podařilo zařadit se stoprocentním úspěchem a to je, u jinak komfortního vozu, jistá vada na kráse.
Přestože podvozek nedoznal proti zážehovým verzím žádné změny, neznamená vyšší hmotnost agregátu a tedy větší zatížení přední nápravy znatelný posun v jízdních vlastnostech. I přes tuto okolnost je v některých momentech zatížení stále ještě malé – viz výše.
Toyota Corolla se vznětovým motorem nás celkově oslovila velmi příjemně, považujeme ji za, v některých směrech, lepší než ve verzi s motorem 1,4. Při nákupu je ovšem vždycky nutné zvážit, zda se vyšší investice do nákupu a některých provozních ukazatelů skutečně proti zážehovým verzím vyplatí. Pomaleji nabíhající částky za naftu u pumpy nemusí skutečně znamenat celkově levnější provoz – zejména, pokud najedeme méně než 40 000 km ročně. Ale to už je jiná kapitola, která se týká nejen tohoto vozu.