Landcruiser proslul svými terénními schopnostmi spojenými s pro off-road netypickým komfortem. Má co říci i dnes, v době módních SUV?
Kapitoly článku:
Současná evropská SUV se předhánějí v terénních schopnostech při zachování komfortu. Přitom jejich schopnostmi již před dvaceti lety disponoval jiný, daleko slavnější automobil. Řeč je o legendární japonském offroadu z dílen Toyoty. Jak si stojí jeho poslední generace?
Absolutní klasika
Na slovo klasika si vzpomenu pokaždé, když vidím Land Rover Defender. Stejně tak mě toto slovo evokuje Landcruiser, který se kromě zkosené přídi i jiného stylingu za poslední dvě desetiletí vůbec nezměnil. A rozměry 4850 x 1790 x 1905 mm hovoří za vše.
LandCruiser 120 nezapře příbuznost s předchozími řadami 100, 90 a 80. Rozměrná přední maska v chromu připomene staré tatrovky, zatímco šikmooké tvarování předních světlometů s čirou optikou nenechá nikoho na pochybách o původu tohoto vozu.
Design LandCruiseru je především účelovou záležitostí a je znát, že od časů devadesátky se pracovalo na oblinách a detailech, které by klasiku přiblížily modernímu designu. Ten je přes to hodně asijský a nikdy se zřejmě nepřiblíží evropskému ideálu.
Pohled zboku pak naznačuje částečnou rezignaci japonských designérů. Landcruiser je totiž mohutný a působí mastodontně i přes dovedné střídání křivek a prolisů. Trochu zbytečně působí vyboulené boční spoilery, které vozu ubírají na eleganci. Elegantně naopak působí koncová světla s výraznými boulemi, která u konkurence nenajdete. Záď vozu je vyrovnaná, ale opět zde nečekejte designérská cvičení, spíše jen drobné retuše tradičních tvarů.
Jak tedy stodvacítka působí? Modernizovaně nikoliv moderně, více asijsky než globálně a především vyspěle. Nic neskrývá, na nic si nehraje a každý jeho detail říká: patřím do terénu.
Imperiální ambice
Japonsko se sice už dávno vzdalo svého snu o nadvládě na Asií. Jenže Landcruiser báječně naplňuje představu o služebním automobilu japonského místodržícího. Ten by v těžko prostupných džunglích těžko cestoval Avensisem nebo Lexusem, ale zvolil by si bezkonkurenční Landcruiser s vysokou průchodností terénem.
Otevřením dveří vás vítá nejluxusnější off-road na českém trhu. Nepočítáme mezi ně luxusní SUV značek Lexus, Volkswagen, Mercedes-Benz nebo BMW. Toto je ultimativní vůz do terénu a odpovídá tomu i japonské baroko v interiéru. Základem je imitace kořenového dřeva v kombinaci svesměs měkčenými plasty a koženým čalouněním.
Architektura palubní desky je typicky japonská a nezapře Toyotu. Našli byste v ní stejné rysy jako u modelů Avalon (japonská Camry) nebo Avensis. Základem je kaplička s analogovými přístroji, čtyřramenný volant s koženým potahem věnce, rozměrný středový panel a středový tunel, který se neustále zahušťuje novými doplňky.
Palubní počítač má titěrný displej v levé dolní části přístrojového štítu, na středové konzoli naleznete navigaci, audiosoustavu nebo popelník. Na středovém tunelu se tak kromě obligátní loketní opěrky, přihrádek, řadicí páky a ruční brzdy nachází řazení redukce, uzávěrka diferenciálu nebo asistent při sjíždění svahu. Naladit si můžete také tuhost tlumičů a světlou výšku, není to však takový extrém jako u Volkswagenu Touareg.
Přední sedadla s příjemným koženým potahem jsou luxusní a vyhoví vaší páteři zhýčkané z městských automobilů. Ve stodvacítce se cítíte doslova jako v balvlnce.
Na zadních místech je velký prostor, který si nezadá s žádným z evropských SUV. Proto jsou Landcruisery tak oblíbeným služebním vozidlem afrických vládců. Samozřejmostí středová loketní opěrka s držáky nápojů. Zaujme také dokonalá souhra materiálů – imitace kořenového dřeva a hodnotných měkčených plastů.
Zavazadlový prostor má základní objem 668 litrů a zvětšit ho samozřejmě lze sklopením druhé řady sedadel. V zavazadelníku jsou po stranách ukotvena sklopná sedadla, která dělají ze stodvacítky sedmimístný automobil. Řešení je to elegantní a praktické, protože nezabírají místo na podlaze, ani nijak neomezují výhled dozadu. Třetí řada sedadel je nouzová a tak vyšší pasažéři sedí s koleny pod bradou.
Zaujmou také drobné detaily. Třeba sada nářadí umístěná v příhrádce v pátých dveřích. Záď není kupodivu výklopná, ale drží se tradice do ulice otevíratelných pátých dveří. Naopak tradicí, která trošku zklame Středoevropana, je rezervní kolo umístěné na podvozku. To je vskutku nadmíru praktické, když měníte kolo po průjezdu bahnitým terénem... Výměna kola se navíc definitivně mění na noční můru, když vám mechanismus ukotvení rezervy zarezne.