Datsun 240Z: další čtyřicátník slaví

Letos je tomu přesně čtyřicet let, co se představil první japonský sportovní automobil, jemuž se podařilo dosáhnout světového úspěchu. Ale pozor, sklerózou netrpíme, nebude řeč o Toyotě Celica, která slaví stejné jubileum, nýbrž o tak trochu konkurenčním modelu Nissanu. A proto, že se model 240Z stal předobrazem současné řady 370Z a jeho odkaz se tím přenáší i do dnešních dní, bude vhodné dějiny tohoto stroje připomenout.

Datsun 240Z se na různých trzích prodával pod řadou označení, přesto se stal zakladatelem dodnes vyráběné série známé jako Z. Na některých trzích byl dodáván jako Nissan S30 a v domovském Japonsku jako Nissan Fairlady Z (pro většinu exportních trhů se tehdy ještě používala značka Datsun), interní značení HLS30 bylo používáno pro vozy s řízením vlevo, HS30 pak pro řízení na pravé straně. Pod jeho konstrukci se podepsal tým Yoshihika Matsuoa, tehdejšího šéfstylisty společnosti Nissan Motors, Ltd., a výroba probíhala v letech 1970 až 1978.

První Fairlady Z se vyznačoval(a) úhlednou a vyváženou, dvoumístnou karoserií kupé poněkud evropského střihu, podélně uloženým řadovým šestiválcem L20A s objemem 2,0 l a rozvody SOHC a pohonem zadních kol. Pohoná jednotka vycházela ze čtyřválce z modelu Datsun 510, dávala výkon 154 koní a navazovala na ni pětistupňová převodovka s manuálním řazením. Verze 240Z dostala motor L24 s objemem 2,4 l a čtyřstupňovou převodovou skříň. O přípravu směsi se starala dvojice jednoduchých horizontálních karburátorů Hitachi (licenční kopie SU). S ohledem na emisní limity se na vybraných trzích v roce 1975 objevilo elektronické vstřikování L-Jetronic od Bosche. V té době totiž bylo jasné, že snižování emisí při zachování výkonových parametrů s konvenčními karburátory nebude možné. Od roku 1971 si bylo možno připlatit za třístupňovou automatickou skříň označenou Nissan Full Automatic. Přední náprava byla bez výraznějších změn převzata z modelu Datsun Laurel C30, všechna kola byla zavěšena nezávisle. Brzdová soustava využívala kotoučů vpředu a bubnů vzadu.

  

Automobilka Nissan měla s modelem Z240 velké exportní plány. Roku 1970 jej americkému publiku představil šéf místní pobočky Yutaka Katayama známý spíše jako Mr. K. První provedení Nissanu 240Z se vyznačovalo chromovanými nápisy 240Z na sloupcích B. Úspěch byl okamžitý, Datsun 240Z byl totiž v porovnání s dobovou importovanou konkurencí od Jaguaru, BMW či Porsche dosti levný. Navíc kupcům japonských automobilů nabízených za nízké ceny Datsun 240Z dokázal, že v Japonsku umí stavět i zajímavé automobily sportovního ducha. Na počátku sedmdesátých let se v USA Datsuny s velkými úspěchy účastnily řady soutěží, o něž se zaslužily především týmy Boba Sharpa z Connecticutu a Boba Bonduranta (BRE).

Ale u Nissanu neponechali nic náhodě a na sériovém modelu Z dále pracovali. V roce 1974 narostl díky většímu zdvihu objem jeho řadového šestiválce na 2,6 l, díky čemuž vznikl typ 260Z, za příplatek se navíc dodávalo provedení s rozvorem prodlouženým o 302 mm, jež nabídlo konfiguraci sedadel 2+2. V USA se tento motor prodával pouhý rok, neboť požadavky emisních norem stlačily díky upravenému časování a kompresnímu poměru jeho výkon na pouhých 140 koní, nicméně na ostatních trzích jej bylo možno objednávat až do roku 1979, a sice s naladěním na 167 koní.

Model 260Z oproti svému předchůdci nabídl několik dalších zlepšení. Na palubě se promítly například do pozměněných korektorů ventilace a topení se zjednodušeným ovládáním a do nových obkladů dveří a čalounění sedadel, ale hlavně struktura karoserie byla posílena silnějšími podélníky, vzadu se objevily odlišně tvarované svítilny. Na první pohled lze typ 260Z odlišit díky jeho robustním nárazníkům.

  

Vývoj nicméně neustával a vyústil roku 1975 v prezentaci modelu 280Z, u kterého byl objem motoru, tentokrát díky většímu vrtání, navýšen na 2,8 l, přičemž nepřímé vstřikování Bosch L-Jetronic se stalo za všech okolností standardem. Od roku 1977 bylo nahrazeno standardní rezervní kolo jednotkou pro nouzové dojetí, díky čemuž se nepatrně zvětšil objem palivové nádrže. Ve stejném roce mohli zákazníci Nissanu konenčně  objednávat model Z i s pětistupňovou převodovkou, aniž by přitom bydleli v Japonsku.

V letech 1977 a 1978 Nissan uvedl akční série Zap a Zap Z. První z nich se vyznačovala jasně žlutým lakováním a černými pruhy na kapotách, střeše i dveřích, jeden z vozů Zap Z pak zazářil jako zaváděcí automobil závodu Long Beach Grand Prix v roce 1977. O rok později přibyla série Black Pearl opatřená černým, perleťovým lakem a červenými a stříbrnými pruhy. Počty vozů vyrobených v těchto sériích se pohybovaly od 750 do 1 000 kusů. Na sklonku sedmdesátých let však začala hvězda původní řady Z typu S30 pomalu uvadat a na její místo nastoupilo zcela nové kupé 280Z/280ZX generace S130. A právě vozy této řady se nyní stávají občasnými návštěvníky našich veteránských setkání, což lze pouze kvitovat s povděkem.

Vozy Datsun (nebo chcete-li Nissan) 240Z se staly průkopníky ve třídě cenově dostupných sportovních automobilů, které si vybírali zákazníci, jimž nešlo o renomovanou značku, ale spíše o skutečné jízdní výkony a možnosti dalšího zlepšování. Bez zajímavosti není, že britskou metropolí nyní cloumá úderná reklamní kampaň na stávající Nissan 370Z, který do značné míry převzal štafetu našeho čtyřicátníka 240Z, o čemž jsme psali například na tomto místě. Jejím cílem je propagace modelů 370Z a GT-R, které nabízejí „vynikající jízdní výkony a přitom stojí méně než konkurence z Německa.“ A u Nissanu nápady nešetří. Londýn například křižuje Audi TT-S s nápisem „Dražší, pomalejší a slabší než Nissan 370Z“, ale potkáte zde i Porsche Cayman nesoucí slogan „Přál bych si být tak rychlý jako Nissan 370Z“. Pravdou totiž je, že kupé 370Z zrychlí z klidu na 100 km/h za 5,3 s, přičemž TT-S to trvá 5,4 a Caymanu dokonce 5,8 s, jeho pořizovací cena je přitom výrazně nižší než v případě renomované německé konkurence...

  
 
Datsun 240Z a jeho následovníci