Citroën BX možná nebyl už tak avantgardní jako jeho předchůdci, pořád však vyčníval z davu. Konkurenci předčil pohodlím, kvalitou a spolehlivostí na ni bohužel naopak ztrácel.
Kapitoly článku:
Rodinné auto střední třídy doplnilo a od roku 1986 zcela nahradilo ve výrobním programu Citroënu řadu GS/GSA. Hranaté tvary pětidveřového hatchbacku byly hlavně dílem studia Bertone, velký kus práce na nich odvedl legendární Marcello Gandini. Předznamenával je do značné míry britský Reliant FW11 navržený pro turecký Anadol (1977), a také studie Tundra (1979), která však využívala techniku Volva 343!
Osobitý vzhled
Na rozdíl od britského vozu i pozdějšího BX měla studie jen jeden pár dveří, ale základní silueta a hlavně vystouplé lemy blatníků do série přežily. Výklopné přední světlomety se však u dvojitého šípu neuplatily, ty si nechalo Volvo pro kompaktní model 480 ES. Vnější design do finální podoby ladili stylisté Citroënu ve Velizy.
Vzhled sériového Citroenu BX předznamenávala studie Bertone Tundra, která ovšem nesla znaky automobilky Volvo
4,23 m dlouhá karoserie osobitého vzhledu štědře využívala plastu. Byly z něj nárazníky, ale i kapota motoru a výklopné víko zavazadelníku se základním objemem 444 l. Karoserie sama o sobě vážila jen 241 kg. Všechny verze měly čtveřici kotoučových brzd a hydropneumatické odpružení. Podvozek s velkorysým rozvorem 2655 mm jinak tvořily vzpěry McPherson a spodní příčná ramena vpředu, respektive vlečená kliková náprava vzadu. A nechyběly ani příčné zkrutné stabilizátory.
Místo teleskopických tlumičů a vinutých pružin však Citroën používal svou klasiku: vysokotlaké jednotky se samočinným udržováním vodorovné polohy a nastavitelnou světlou výškou. O pohodlí není třeba dlouze spekulovat, nejvyšší servisní poloha umožňovala výměnu kol bez zvedáku a ani občasné výlety mimo zpevněné cesty nebyly problémem.
Debut pod Eiffelovkou
Citroën BX se vyráběl od září 1982 ve francouzském Rennes a ve španělském Vigu. Tehdy si také odbyl svůj debut. 23. dne toho měsíce byl prezentován přímo pod Eiffelovou věží v Paříži, ještě před slavným autosalonem.
Ploché vzduchem chlazené motory BX po předchůdce nezdědila, všechny nové napříč umístěné jednotky s rozvodem OHC pocházely z koncernové líhně. Základním motorem byl řadový čtyřválec 1360 cm3 (45 kW, 108 N.m) řady X přezdívané Douvrin podle místa vzniku, verze s dvojitým karburátorem měla 52 kW. Doplnil jej BX 16 (1560 cm3, 65 kW, 127 N.m) série XU z motorárny v Trémery. Karburátory nesly značky Solex a Weber.
Model BX 14 z roku 1982; číslo v názvu udávalo zaokrouhlený zdvihový objem motoru, který dosahoval výkonu 45 nebo 52 kW
Čtyř- a pětistupňové převodovky byly umístěny buď vespod klikové skříně, nebo souose vedle motoru (BX 16) a poháněly pochopitelně přední kola. Později přišly na řadu i klasické měničové automaty se čtveřicí rychlostí.
V následujícím roce se výkon šestnáctistovky zvedl decentně na 68 kW a hodnota točivého momentu na 131 N.m. Tehdy přišel na řadu první diesel, atmosférická jednotka objemu 1905 cm3 se 47 kW a 118 N.m.
Variantu BX 16 poháněl motor série XU z motorárny v Trémery; v roce 1984 posílila z 65 kW/127 Nm na 69 kW/137 Nm
Devatenáctistovka s totožným objemem se objevila v sezóně 1984 i v zážehové verzi GT (75 kW, 158 N.m), kromě ní debutovala také dosud nejvýkonnější BX 16 se 69 kW a 137 N.m, která nahradila předchozí variantu. Z GT vycházela limitka Digit s digitální přístrojovkou, palubním počítačem, rádiem Pioneer a centrálním zamykáním, vyrobená ve čtyřech tisících kusech.
BX sportuje
Dvoukarburátorové provedení BX Sport (1985) mělo motor 1,9 l s 93 kW a 169 N.m. Za jeho úpravou včetně překonstruovaných spalovacích prostor a větších ventilů stál francouzský tuner Danielson. Dostalo analogovou palubní desku, kvalitní čalounění z většího CX, zadní křídlo, nástavce prahů a kvůli širším pneumatikám na litých kolech i rozšířené a jinak tvarované blatníky. Auto vzbudilo značný ohlas, takže jich ve dvou sériích vzniklo 7,5 tisíce exemplářů. Jízdní vlastnosti modifikovaného podvozku ovšem pořád nebyly příliš sportovní.
V roce 1983 přišla verze BX 19 TRD s přeplňovaným vznětovým motorem (nahoře); model BX 19 GT z r. 84 nebyla sportovnější verze dieselu, poháněl ji zážehový motor 1,9 l
Menší diesel BX 17 poskytoval z objemu 1769 cm3 jen 44 kW a 110 N.m. Velmi důležité bylo také uvedení 4,44 m dlouhého kombi Break v dubnu 1985, to vyráběla karosárna Heuliez. Prototyp byl k vidění už na podzim 1983, rok po premiéře hatchbacku. Užitkové verze s tradičním názvem Enterprise byly jen dvoumístné s nízkou přepážkou za sedadly.
V listopadu 1985 představil Citroën soutěžní verzi BX 4TC i její sériovou sestřičku. Těch bylo nutné postavit 200 kusů kvůli homologaci. Návrat do mistrovství světa skončil fiaskem, BX továrního týmu Citroën Competition se zúčastnily pouze tří podniků, nejlepšího výsledku dosáhl Jean-Claude Andruet šestým místem ve Švédsku, jinak s týmovým kolegou Philippem Wamberguem končili předčasně pro technické závady. Vzhledem k tomu, že FIA oznámila konec skupiny B, další vývoj auta už neměl smysl...
Ostrou verzi 4TC trápily technické závady na rychlostních zkouškách i v provozu – z 86 prodaných kusů silniční verze musel Citroen vykoupit 24 zpět kvůli tragické kvalitě
Soutěžních speciálů vznikla dvacítka. Čtyřválec o objemu 2142 cm3 s výkonem až 265 kW získal koncern PSA koupí francouzského Chrysleru, konstruktéři jej otočili o 90 stupňů (tedy podélně) a vybavili turbodmychadlem Garrett a vstřikováním Bosch K-Jetronic, přední část musela být decentně prodloužena. Původně měl skoro 2,16 l, ale při použití koeficientu 1,4 pro přeplňované motory by se nevešel do třílitrové třídy. Hydropneumatické odpružení zůstalo zachováno, pětistupňovou převodovku daroval Citroën SM, brzdy zase CX.
Citroen BX Sport dostal optický paket a dvoukarburátorový motor o výkonu 93 kW, ale jeho jízdní vlastnosti příliš sportovní nebyly; vzniklo 7,5 tisíce exemplářů
Ani silniční verze naladěná jen na 147 kW a stavěná u Heuliezu v Cerizay nezaznamenala bůhvíjaký úspěch. Z dvou stovek vyrobených jich automobilka prodala za astronomických 248,5 tisíce franků (skoro pětinásobek základního BX 14!) pouze 86 kusů. A to ještě 24 vykoupila zpět kvůli tragické kvalitě a spolehlivosti zpět a nechala sešrotovat. O vzácnosti tedy nemůže být pochyb. Přitom z klidu na stovku dokázala střela zrychlit za 7,5 s a upalovala až 220 km/h.