Lidé prahnou po ojetých dieselech, protože v nich vidí značnou úsporu na palivu. Ale mnohým velmi brzy zbudou jen oči pro pláč a neuvěřitelně drahý účet za opravy.
Kapitoly článku:
Pokud jde o nákup ojetého auta, spoustě lidí se prostě zatmí před očima, jakmile vidí „oktávku v tédéíčku v kombíku“ z roku 2005 jen s 68 000 km, vyplněnou servisní knížkou a po prvním majiteli, kterým byl starší pán jezdící jen o nedělích do kostela, za sto padesát tisíc korun.
Je marné takovým lidem říkat, že s autem (a inzerátem) nebude něco v pořádku. Oni už jsou rozhodnutí, protože Octavia TDI za sto padesát tisíc je terno. Jenže výsledkem takového „zaručeně výhodného“ nákupu bývá naprostá finanční katastrofa.
Na zájemce o ojeté auto s turbodieselem totiž číhá několik bubáků v podobě hůře odhalitelných vážných problémů, které umí diagnostikovat jen poměrně zkušený kupující. A i jemu toho může dost uniknout. Některé potíže se dají řešit ještě docela levně, jiné vyžadují investice v řádu desetitisíců.
A nemusí jít jen o již zmíněnou na první pohled stočenou (a kdo ví, co ještě) Octavii TDI. To bychom zabředli spíše do kultury prodeje ojetých vozidel v Česku, která se sice díky medializaci některých klasických podvodů zlepšuje v síti velkých autobazarů, ale mezi soukromými prodejci – podvodníky stále ještě kvete.
Ono totiž i ojeté dieselové auto s poctivými kilometry a naprosto jasnou historií může novému majiteli udělat velkou čáru přes rozpočet, která ho vrhne do náruče zaručeně výhodných úvěrů, protože člověk potřebuje jezdit, ať to stojí, co to stojí.
Mohli bychom poradit krátce a jednoduše: Nekupujte si ojetý diesel! A jestli vás to stále nepřesvědčilo, pojďme si nejčastější problémy naftových motorů rozebrat. Třeba na nich uvidíte, že se provoz naftového auta skutečně nemusí vyplatit nebo že se vám vůbec nehodí.
Opomíjený servis je cesta do pekel
Nebo spíše na vrakoviště, abychom byli přesní... Automobilky se rády chlubí prodlouženými servisními intervaly výměny oleje, ale už z logiky věci plyne, že nechávat ve složitém přeplňovaném motoru, pracujícímu s vysokými tlaky a teplotami, olej dva roky a 30 000 km, je hloupost.
Ať výrobce doporučuje jakýkoli interval, měňte, zvláště už u ojetého auta, olej nejpozději po roce nebo 15 000 km. Pokud jezdíte po městě nebo plně naloženi, je lepší namáhanému motoru olej dopřát ještě dříve, klidně i po 10 000 km. Nájezd 20 000 km je pak naprosto hraniční.
Například motor 2.0 TDI-PD s osmiventilovou technikou na prodloužený interval dost trpí a odnáší to značným opotřebením vačkové hřídele a zdvihátek ventilů. Pokud tedy kupujete ojetého Superba druhé generace s tímto motorem, dejte si pozor.
Na dlouhé intervaly trpí třeba motor 1.3 Multijet od Fiatu nebo příbuzný 1.3 CDTI od Opelu, který měl předepsanou výměnu po neuvěřitelných 50 000 km. Přitom má motor malou, jen třílitrovou olejovou náplň. Tenhle motor neberte ani zadarmo!
Samostatnou kapitolou jsou řemenové rozvody. Některé řemeny se ani nedožily předepsaného intervalu výměny. Například Peugeot u motorů 1.4 HDI a 1.6 HDI uvádí interval 240 000 km, ale praxe ukazuje, že je lepší nepřekračovat s původními rozvody 160 000 km.
Aani řetěz není zárukou spolehlivosti, jak ukázal obrovský průšvih motorů TSI koncernu Volkswagen. Jenže VW nebyl sám, řetězy praskaly i oblíbeným čtyřválcovým motorům N47D20 pod kapotou vozů BMW od roku 2007. Aby toho nebylo málo, u BMW k tomu ještě praskají bloky motorů a stěny válců.