Kapitoly článku:
Dokáže být i agilní
Co lze čekat od relativně velké limuzíny se silným šestiválcovým motorem? Rychlou a komfortní dopravu zejména na cestách dálničního typu. A přesně to také Superb nabízí. První kilometry jízdy jsme absolvovali po německých dálnicích (skutečně německých, nikoli „německých” na českém území...), kde Superb V6 předvádí působiovu kombinaci dynamiky, jistoty a jízdního komfortu (ač podvozek silnějších verzí by mohl být naladěn i měkčeji). Ačkoli relativně syrový motor nebyl tak ostrý, jak byste od silného agregátu s objemem blížícím se čtyřem litrům očekávali, dokázal Superb bez problémů rozjet na rychlosti přesahující 250 km/h. A vůz při tom zůstával klidný a tichý.
Zvukově příjemný motor V6 nabízí spolu s velmi plochou křivkou průběhu výkonu přesně ty parametry, které vozu této kategorie sluší nejvíce. Pohon všech je v tomto případě nutností a při adekvátní jízdě ani nepoznáte, že je pohon zadních kol pouze připojitelný. Muziku na vlně rychlé pohody tvrdila i standardně montovaná automatická převodovka typu DSG se dvěma spojkami, která předváděla své standardní výkony, mezi automaty špičkové.
Když Superb vytáhnete do míst, kam na první pohled nepatří, dokáže překvapit. Novou mladoboleslavskou limuzínu jsme několik hodin proháněli po alpských silničkách i horských průsmycích a v těchto podmínkách zvládla více než jen nezáživnou přepravu z bodu A do B. Ačkoli většina řešení dalece nezapře wolfburgský původ (zejména netečné řízení a hodně naposilované brzdy), který pánům řidičům nevychází zrovna vstříc, dokáže být jízda i náznaky dravá a zábavná. Samozřejmě, tohle auto není žádný sporťák, ale když si v alpském sjezdu pokusíte ve vracečkách poslat záď do řízeného smyku a pod plynem vůz v jemné přetáčivosti vytáhnout ven ze zatáčky, neřekne ne. Brzdy zůstávají připravené i po několika ostrých brzdění z vysoké rychlosti a vypínatelné ESP vám také radost nezkazí. Paradoxně je ale nejméně akční verze 3,6, snad kvůli těžšímu motoru (který nechá dříve projevit přirozené sklony k nedotáčivosti a snahu o využití přetáčivých schopností zadní osy dříve potírá), ale dost možná i kvůli jinému podvozku, který je na rozdíl od jiných verzí převzat kompletně z Passatu R36, zatímco jiné verze používají upravenou platformu pětkového Golfu.
Jízda se Superbem ale rozhodně málokoho zklame. Nabízí vysokou kvalitu, kterou od vozu tohoto typu přirozeně očekáváte, a k tomu umí přidat i něco navíc.
Skutečně úsporný GreenLine
Vedle standardních verzí a zejména modelu V6 4x4, jsme měli možnost řádně prohnat i jednu specialitku, model Superb GreenLine. Tahle zelená sněhurka působí na první pohled jako něšťastná obět doby, v níž je každý vypuštěný gram CO2 navíc větší tragédií než druhá světová válka. A první metry tento dojem příliš nerozporují. Kombinace motoru 1,9 TDI 77 kW upraveného tak, že se při vyslovení fráze „chci výkon” celý ošívá, pětistupňové převodovky, která by se délkou jednotlivých převodů mohla srovnávat s Chevroletem Corvette a pneumatik s nižším valivým odporem (rozumějte minimalizovanou přilnavostí) působí tak trochu jako špatný vtip.
Brzy jsem ale kouzlu tohoto vozu začal přicházet na chuť. Přece jen si přiznejme - které auto dokáže zrychlit i za hranici 200 km/h, ale potřebuje na to asi tak třicet kilometrů? Jízda je to skutečně zvláštní a začnete při ní vžívat do rolí, které jste za volantem osobního auta doposud nezažili. Při snaze předjet Volkswagen Polo v dálničním stoupání pocítíte zmar řidiče naloženého kamionu. Při brzdění pro změnu prožijete stres kapitána malé zaoceánské lodi, která marně zpomaluje před přístavem. A v zatáčkách? Když si vůz řádně rozhoupete, budete se alpskými vracečkami pohybovat v nekonečných smycích jako Björn Waldegård.
Asi takto jsem k jízdě s GreenLinem přistupoval, jsa přesvědčen, že celý model je akorát nepojízdný nesmysl dobrý leda na výstavy, kde všichni ekologičtí jsou in a všichni ostatní out. A že pod 10 s ním při vyšších nárocích na dynamiku beztak nepojedu. Jenže není tomu tak. Pominu-li chování vozu v „extrémních” situacích (přiznejme si, že třeba snaha o rychlou akceleraci není tak extrémní situací), je to v podstatě normální slabý Superb. Jsem si v podstatě jist, že většinu současných příznivců Superbu nebude dynamika GreenLineu nějak zvlášť urážet, ač platí, že každé předjíždění je třeba dobře promyslet, provést jej raději z kopce a vypnout při tom klimatizaci. Na dálnici se opravdu rozjede i na tachometrových 210 a nějakých 180 s ním lze udržovat celkem bez problémů. Nakonec i alpskými průsmyky jsem projel bez potíží a při předvídavé jízdě jsem s ním byl i dostatečně rychlý.
Doslova šokem pro mě ale byla průměrná spotřeba. Opravdu jsem čekal, že nebude zajímavá a podle toho volil jízdní styl. Po více jak sto kilometrů jsem GreenLine drásal na maximum po dálnicích i horských silnicích (což v případě tohoto vozu opravdu neznamená jízdu daleko za rychlostními limity) a výsledná spotřeba činila pouhých 7,7 litru na sto kilometrů. V životě jsem nepoznal auto, které by při takové jízdě bralo pod 10 litrů na sto a to klidně mohl být malý vůz s motorem typu 1,6 HDI. Se Superbem se mi to podařilo zažít a to hned o tolik a ještě s autem, které má daleko k něčemu, co by se dalo nazvat malým či lehkým. Samozřejmě je takové drásání GreenLineu nesmyslem, pro takové ježdění si jej nikdo nekoupí, ale nízká spotřeba v takovém extrému nejlépe dosvědčuje, že použité řešení funguje a bude fungovat i v jakémkoli jiném režimu.
Když jsem zkusil jet běžným stylem, který zahrnoval víceméně předpisovou jízdu po běžnějších okreskách kolem tachometrových 120 km/h s občasným předjížděním, činila spotřeba 4,4 litru na sto. I to je výborné. Ačkoli česká veřejnost, zdá se, nejeví o GreenLiney viditelný zájem, je to z mého pohledu ideální vůz pro typického řidiče-šetřílka. Jezdit za pár litrů a ani se o to nemuset nějak snažit? Co více si přát. Zapomeňte na techniky economy runu a kupte si GreenLine, můžete mít Superb a můžete jet relativně rychle a stejně bude spotřeba neuvěřitelně nízká...